Vypoved amaterske ucastnice z r. 1997

{Nevim, jak to uvest, necham to na vas.}

Ucastnily jsme se s kamaradkou zavodu horskych kol - Muldy 97. Jednalo se o zavod amateru. Jelikoz si s kamaradkou myslime, ze amaterky jsme a protoze jsme takovi ti lide, kteri byvaji obcas jinymi lidmi oznacovani jako „pos~uci“, a velice nerady nekdy nekde chybime, rozhodly jsme se, ze to zkratka prubnem. Trat vedla lesem nad Brnem-Lesnou a misty byla pro nektere zavodniky (tim myslim nas dve a tusim, ze by se nasli i dalsi, kteri by mne dali za pravdu) docela narocna - jednak na prevyseni a misty i na udrzeni rovnovahy. Podle nas se to ale neda soudit, nekdo jinej vam rekne, ze trat byla „v pohode.“ Je fakt, ze vyznacena byla uz nekolik dni pred zavodem a kazdy si ji mohl prvne vyzkouset a pak do toho bud jit nebo nejit. Ja jsem se na trat jednu nedeli podivala a rekla si, ze NEJAK TO DOPADNE. Kamaradce jsem rekla, ze by mozna nebylo od veci aspon jednou si to zkusit projet, ale kdyz slysela, ze je Mulda 97 zavod amateru, prohlasila, ze je to zbytecne. Pravda, pozdeji se nestacila divit. No, neva.

Co o zavodu napsat? Kdo chtel bejcit, mel moznost. Mohl svoje sily merit s cyklisty, kteri nejsou vylozeni rekreacni jezdci, coz my s kamaradkou (jak jsme zjistily) jsme.
Kdo se prijel pobavit a zkusit co v nem je (pripadne neni), mel tu moznost taky a nam dvema se to, myslim, povedlo. Bavily jsme se ohrome od sameho zacatku:

1. Kamaradciny pruzkumy pred zavodem
Uz nekolik dni pred zavodem kamaradka zjistovala, bude-li na trati prvni pomoc, cimz nemyslela sanitku ani doktora, ktery tam byl, nybrz pivo, ktere tam nebylo. Lehka pomoc, kamaradka si ho vzala s sebou do bat~ohu. Ten pak nechtela odlozit ani nekolik minut pred startem se slovy: „No co, nejsu blazen, bude hlad a zizen.“

2. Lehka snidane v osudny den
V osudny den jsme spolu mely sraz na kole, kazda pred svym domem. Bydlime naproti sebe. Na sraz jsme obe dorazily vcas. Ja jsem mela trosku vycitky svedomi skrz snidani. Neodolala jsem totiz a naparila si kynuty knedle s povidlim, coz asi neni zrovna nejlehci strava. Kdyz se ale kamaradka dala slyset, ze ona posnidala veprovy rizek a nic si z toho nedela, bylo mne fajn. Tesne pred odjezdem jsme jeste zahlidly moji maminku vracejici se z obchodu. Trosku jsem jeji tasce ulehcila a pak uz hura asi 12km (mozna vic - zkratka z Ostopovic na Lesnou) na start.

POZN. Nekomu se muze zdat, ze umime jen jist a pit a ze sportu mame jen legraci. Tak to neni, tecka konec vety.

3. Prekvapeni na Lesne
Jakmile jsme dorazily na misto konani zavodu, hrnuly jsme se k zapisu do vestibulu Radia Brno. Jake bylo nase prekvapeni, kdyz jsme uzrely, ze zavodit se chysta mnohem vic lidi, nez jsme cekaly a hlavne mnohem vic lidi, ktery jsme tam necekaly v podstate vubec - takovi, moc vazne to berouci.
Vetsinou to byly osoby muzskeho pohlavi, oproti nam vesmes nabusenci, odeni do cyklistickych dresu, cimz padem bylo velice snadne prohlidnout si jejich nozky a kdybych napsala, ze jsme pri naslednem pohledu na nohy svoje videly to same, lhala bych a to teda fest.
My tam vedle nich staly v tech nasich teplajznach…. Tak velkou ucast takovych cyklistu jsme necekaly (opakuji, ze dnes uz ani nevim proc, mohlo nas napadnout, ze to ostatni budou brat asi trochu vazneji nez my.)
Presto jsme se zapsaly a sly cekat na „vystrel z pusky.“

4. Nasazovani pujcenych helem
Mimojine tady dekujeme kamaradum, kteri nam helmy ochotne pujcili.

Nevedely jsme jak helmy patri. Chtely jsme se nekoho zeptat, ale pak nam to bylo hloupe. Poradily jsme si samy - metoda „zkusmo.“ Pote, co si jedna z nas skripla podbradek a druha zakryla oci paskama, ktery patrily dozadu, bylo nam jasne, ze helmy patri presne naopak.

5. Rozpaky tytam
Kdyz jsme videly, kdo se chysta zavodit, opustily nas rozpaky a byly jsme na sebe pysne uz proto, ze do toho jdeme. Byly jsme v pohode.

6. Tesne pred startem
Start je zpozden, takze mame cas na blbosti:
Spizujeme po okoli, na jakym kolecku to ma kdo hozeny. Ja nastavuju prevod, o kterem si myslim, ze je zhruba univerzalni, jelikoz vim, ze caste prehazovani nedela memu kolu dobre. Dale si jedna z nas pochvaluje, jak bylo prozirave vzit si pekne pradlo pro pripad odvozu do nemocnice. A tak dale a tak dale a v tom buch, uz jedeme.

7. Prubeh zavodu
Ted uz budu psat asi spis sama za sebe, kamaradku jsem behem zavodu videla jen jednou a tudiz nevim, jak se ji tou dobou vedlo. Z toho, co mi rekla potom, soudim, ze se ji zavod libil, jen ji trochu mrzela jeji diskvalifikace. Nechtene si brutalne zkratila trasu. A co ja?
Asi v polovine prvniho kola jsem si rikala: „Uz ses tady, uz musis!“ a byla zvedava, jak asi dojedu do cile. Zachytila jsem i myslenku vzdat to… Kousek za polovinou me povzbudil pohled na nekolik dalsich zavodniku, kteri - stejne jako ja - do kopce kolo tlacili. Pozdeji jsme se rozdelili a tak uz jsem se ve zminenem kopci placala nahoru pred zraky divaku pesky sama. Kdyz me povzbuzovali:„Zabeeer!!!“ citila jsem se trochu trapne, ale proc vlastne? Rekla jsem jim, ze jsem kategorie chodec a sla dal. Co jsem ztratila ve stoupani, snazila jsem se dohnat jizdou z kopce. (Tj. sice s lehkymi rozpaky, ale krpal jsem sjela.) No a najednou jsem si uvedomila, ze uz jedu treti kolo a ze cil se blizi a bez nehody….
V cili jsem mela velikou radost, ze jsem to zvladla. A pristi rok jedu zas. Da-li Buh.

8. Perlicka na zaver
Cestou domu upadlo memu pekelnemu stroji slapatko. Kdyz si tak uvedomim, ze mohlo nevydrzet zrovna, kdyz jsem ve stoje sjizdela onen krpal….no, mohl to byt hezky pad.

{ O organizacnich zmatcich se nezminuju. }

9. Je fajn, ze se Mulda konala.