Lenka Fairaislová

JEZEVČÍK

Poděkování webmastera (Zdeněk Bartoš):

Děkuji tímto autorce textu, že dovolila zveřejnit svoji knihu
"Jezevčík" na mých www stránkách.

(Jakékoliv použití níže uvedeného textu ke komerčním účelům je
možné jen se svolením autorky.)

 I člověk, který toho ví o psech pramálo, obvykle zná jezevčíka.
Dlouhého krátkonohého psíka s různým typem srsti a barvou. Jezevčík
stojí ve většině zemí vysoko na žebříčku popularity psích plemen a
přestože se toho o něm říká spousta a většinou je to i pravda, nelze
mu upřít, že je osobností mezi psy.
 Jezevčík je plemenem tak jedinečným, že v rozdělení mezinárodní
kynologické federace (FCI) mu patří jedna z deseti samostatných sku-
pin, do kterých jsou psí plemena dělena. Všichni jezevčíci patří do
skupiny číslo IV. a jsou v ní sami, zatímco například skupina I. sdru-
žuje psy ovčácké, pastevecké a honácké, skupina II. pinče, knírače,
molosoidy a švýcarské pastevecké psy, skupina III. všechna plemena
teriérů, skupina V. špice a tzv. primitivní plemena (především sever-
ská), skupina VI. honiče a barváře, skupina VII. všechny ohaře, sku-
pina VIII. všechna plemena slídičů, retrívrů a vodních psů, skupina IX
společenské psy a konečně skupina X. veškerá plemena chrtů.
 Mezi loveckými plemeny pak patří rozhodně k nejvšestrannějším
psům - je dobrým slídičem, který hlasitě sleduje stopu a dobře
vypichuje drobnou zvěř, rozvážně pracuje na stopě postřelené zvěře,
hlasitě nahání zvěř černou všude tam, kde mu to podmínky dovolují. V
neposlední řadě je inteligentním norníkem, díky své opatrnosti je i v
této práci obvykle úspěšnější než přehnaně ostrý teriér.

 Jaký je
 Jezevčík je především svérázný, sebevědomý, chytrý a vynalézavý,
zvláště pokud jde o blaho jezevčíka. Je nenáročný na potravu, životní
prostor, ale vyžaduje porozumění. Je přizpůsobivý. Nesnáší dril a
tvrdý výcvik, ale má výrazné vlohy především pro loveckou práci, kte-
rým stačí pouze dopřát rozvinutí. Miluje pohodlí, teplo a přítomnost
lidí a proto se tak často uplatní i jako výborný společník člověka či
rodiny.
 Často je prezentován jako filozof mezi psy. Je to především
proto, že se u něj snoubí vtip s duchem, je mazaný, a při vší lásce
k člověku vede svůj vlastní život - musí-li to být, prosadí občas svou
tvrdou hlavu.
 Hodí se do každého bytu, vyžaduje malé množství potravy i péče.
Je ostražitý, ale není uštěkaný jako špic nebo malý knírač. Je ostrý,
ale ne bezhlavě vzteklý jako teriér. Přizpůsobí se každému prostředí -
zasněženým horám i tropům. Je doma na celém světě a všude má přátele.
 Jezevčík, který má charakter, je zdravý a má určitou nutnou míru
výchovy, může být svou bezpodmínečnou oddaností, věrností, spolehlivou
ostražitostí a nezištným nasazením v boji, nenahraditelným přítelem.
 Může svou láskyplnou příchylností a něžností poskytovat náhradu
za těžká zklamání v životě. Může být nejlepším utěšitelem osamělých.
 I u jezevčíků se přirozeně může objevit jedinec se špatnými
vlastnostmi. Všude jsou inteligenti a hlupáci, korektní chlapíci a
zloději, stateční a zbabělí, ostří a slabí, spolehliví a nejistí.
Jistěže i u psů.

 Pro koho se hodí či nehodí
 Rozhodně se nehodí jako hračka pro děti či hlídač lidského
obydlí, uvázaný k boudě. S dětmi vychází výborně, pokud jej netýrají a
berou jej jako rovnocenného partnera. Odkázaný na řetěz či malý kotec,
působí obvykle svému majiteli problémy pokaždé, když se mu podaří
osvobodit se - utíká, toulá se, dáví drůbež a nezřídka je i kousavý.
 I ten, kdo si pořídí jezevčíka jako kamaráda do města, musí počí-
tat s jeho loveckými vlohami, které někdy působí potíže ve vztahu ke
kočkám, drobným domácím zvířatům a projevují se i tím, že jezevčík při
každé příležitosti v lese prchá a vrací se až poté, co prožene zvěř v
celém okolí. Zvláště pak tehdy, pokud je mu volnost vzácná. Sháníte-li
tedy jezevčíka "neloveckého" požádejte chovatele, aby pro vás vybral
štěně, které se jeví klidnější a usedlejší.

 Něco z historie
 Předkové jezevčíka se objevují na výjevech a obrazech již v dávné
době. Jedná se o nízkonohé psy, používané výlučně pro loveckou práci,
především pod zemí. Přesto někteří odborníci tvrdí, že krátkonohost
nebyla znakem pouze jezevčíků a jejich předků, ale i dalších plemen
psů, a jiných domácích zvířat jako ovcí, koní či slepic.
 První zmínky o psu, který loví pod zemí, pocházejí z 5.- 9. sto-
letí našeho letopočtu. Důkazem o něm jsou kromě písemností (germánské
lidové právo) především kostry, pocházející ze studní římských sídlišť
např. v Německu (Cannstatt u Stuttgartu, Mainz). Tyto kostry jsou té-
měř identické s kostrami dnešních jezevčíků, ale přirozeně nevypovídají
nic o barvě, osrstění, postavení uší apod.
 Nejstarší vyobrazení jezevčíka pochází z druhé poloviny 13.stole-
tí a najdeme je v univerzitní knihovně v Heidelbergu. Zde zobrazený
norník má tmavou barvu a vzpřímené uši, ale protáhlé tělo a dlouhý
prut ukazují již na předka jezevčíků.
 Zřetelnější už je norník v anglickém rukopise Royal MS 2 B VII z
ranného 14.století. Zde jsou zobrazeny dvě kopající osoby a norníkem
vyhnaná liška.
 Konečně v prvém vydání "Historie lovu" ("La Ven rie") od Jacquese
du Fouilloux z roku 1561, které vycházelo z obsahu knihy "Livre de
chasse", napsané v roce 1387 Gastonem hrabětem z Foix, najdeme vyobra-
zení psů, pracujících v noře.
 Další vyobrazení jezevčíků: lov divokých králíků s jezevčíky od
Stradanuse (1600), intarzie v lovecké síni Kazimíra von Sachsen-Coburg
(okolo 1632), knihy o myslivosti autora Fr.Ph.Floriniho zobrazují i
popisují přivykání mladých jezevčíků na umělou noru a jejich práci při
lovu bobrů, vyder, lišek a jezevců, práce mědirytce Joh.Aug.Ridingera
žijícího 1698-1767 a nakonec dřevoryt z knihy o psech, vydané v Tübin-
gách v roce 1876, který kromě křivonohého hladkosrstého a dlouhosrsté-
ho jezevčíka ukazuje i jezevčíkovitou braku.
 V německé literatuře se poprvé objevuje slovo "jezevčík" v roce
1582, jak se dočteme v knížce dr.Friedricha Ludwiga Walthera, která
vyšla roku 1817 v Giessen. Jde o přehled jednotlivých psích ras, včet-
ně jezevčíka. Walther charakterizuje vlastnosti jezevčíka těmito slo-
vy: Jezevčík - nízký, protáhlý, krátkonohý, s dlouhým, silným ocasem,
svislýma ušima, žlutý, černý s hnědým pálením nebo s bílými znaky na
hrdle a prsou. Ostrá, lstivá, ale udatná zvířata, která mají tvrdý ži-
vot. Vyhledávají sváry se všemi psy, dokonce i když jsou dvakrát tak
velcí. Používají se k lovu bobrů, jezevců, vyder a králíků. Střední
velikosti, ne příliš silný, dobře se pohybující. Mladé psy je třeba
držet v domě než je vyvedeme, jinak se učí lovit na zemi a pak nechtě-
jí do nory. Loví se s nimi dobře, protože zvěř před tak malým zvířetem
neutíká rychle a nechá se jím ustavit. Je také možné používat je na
černou zvěř, díky nízké stavbě těla je černá tak snadno neohrozí. Bý-
vají: a) hladkosrstí, b) drsnosrstí, c) s rovnýma nohama, d) křivono-
zí."
 O více než půl století později, v roce 1880, Diezel ve svém díle
"Niederjagd" uvádí: "Jezevčíci bezpochyby patří k nejmilejším repre-
zentantům psího rodu. Jsou úžasně věrní, něžní a důvěřiví, přitom
chytří a učenliví. V místnosti hodní a naprosto čistotní. Na dvoře
věrní, ostří a spolehliví hlídači. Pro myslivce je jezevčík nenahradi-
telným průvodcem, v jistém slova smyslu univerzální pes."
 V roce 1885 vyšla první kniha o jezevčících s názvem "Der Dachs-
hund, seine Geschichte, Zucht, Abrichtung, Verwendung nebst Abhandlung
über Kunstbau". Její autor R.Corneli v ní popsal všechny vědomosti a
snahy o regeneraci plemene v letech 1875-1885. Svou knihu začal hrdým
sdělením: "Od té doby, co jsou stanoveny plemenné znaky jezevčíka,
dobré fotografie, spolehlivá vyobrazení a poučné články z autentických
per nám řekly, jak má jezevčík vypadat, aby mohl být uznán
čistokrevným, byl v naší vlasti vypěstován velký počet krásných
jezevčíků". Potvrdil zde, že po roce 1848 jezevčíci, jako víceméně
všechna ostatní plemena v Německu, upadli, a nová éra nastala až po
stanovení plemenných znaků delegovanou komisí v Hannoveru roku 1879. A
svou knihu Corneli ukončil slovy: "Každý myslivec, který má revír, měl
by mít párek jezevčíků. Budou mu právě tak platnými pomocníky jako
příjemnými průvodci. Měl by těm ušlechtilým a chytrým loveckým
pomocníkům dát německá, myslivecká jezevčí jména, abychom se stále ne-
setkávali se jmény pro pinče, která nejsou hodna statečného psa."
 Za touto knihou následovaly především v Německu mnohé další, růz-
ných autorů a nové a nové přibývají ve vlasti jezevčíka i dalších
státech na počest tohoto mimořádného plemene.
 Dr.Erich Schneider-Leyer ve své knize "Můj přítel jezevčík" po-
ukazuje na množství do té doby vydaných knih a na závěr píše: "Vedle
toho není jezevčík opomenut v žádném mysliveckém časopise a v žádné
knize o psích plemenech. Také beletrie, ba i poezie pamatuje na jezev-
číka. Toto literárání bohatství ukazuje jak významné místo zaujal je-
zevčík v životě a srdci člověka. Neboť žádné jiné plemeno nepřináší
takovou směs charakteru a lsti, směšnosti a hluboké filozofické váž-
nosti, ničemnosti a vysoce hodnotné lovecké moudrosti jako náš
jezevčík."
 Na tomto místě je třeba říci něco o historii vzniku tří plemen
jezevčíků.
Jezevčík hladkosrstý
 Hladkosrstý jezevčík je bezesporu nejstarším typem jezevčíka a
měl by být přímým potomkem starogermánských loveckých psů. Původní je-
zevčík byl rozhodně vyšší i těžší, až postupem času se nohy jezevčíka
zkracovaly a díky příbuzenské plemenitbě se celkově zmenšoval.
Praforma jezevčíka byl hladkosrstý černý s pálením. Právě hladkosrstý
jezevčík nebyl nikdy výlučným norníkem, protože měl v sobě ve značné
míře krev braky. Původní černé s pálením a hnědavé časem doplnili
hladkosrstí jezevčíci červení, kteří vznikli křížením jezevčíka s
červenou hannoverskou brakou, která dnes již neexistuje. Hannoverský
lesní - von Daacke vybíral do dalšího chovu jen sytě červené jezevčí-
ky a časem se tato forma rozšířila pro svou eleganci a vynikající vý-
kony. Koncem 19.století byl již jezevčík nesmírně populární, přede-
vším díky svým vynikajícím loveckým vlohám. V horách byl používán ja-
ko neúnavný honič, jinde pak provozoval své nejvlastnější poslání -
vyhánění zvířat z nor, a k tomu všemu zvládal i další práce, na lovec-
kých psech požadované.
 Přestože hladkosrstí jezevčíci jsou dnes ze všech tří typů
osrstění nejméně populární, své příznivce si stále udržují a ti pečují
o to, aby tato základní a výchozí varianta všech jezevčíků nevyhynula.

Jezevčík dlouhosrstý
 Původní dlouhosrstý jezevčík nepochází z křížení hladkosrstého s
dlouhosrstými plemeny, alespoň ne v poslední době. Dlouhosrsté jezev-
číky (černé s pálením) zmiňují již prameny z druhé poloviny
sedmnáctého století. Tito psi byli ceněni pro svou neúnavnou
hlasitost, jemný nos a podivuhodnou ostrost. K málo ušlechtilým původ-
ním dlouhosrstým jezevčíkům byli časem připařováni španělé, případně i
křepeláci, jež dodali dlouhosrstým jezevčíkům eleganci a jemnost, per-
fektní práci slídiče, ovšem někdy na úkor ostrosti. Ladné křivky
španěla jsou stále patrné na hlavě a slechách dlouhosrstých jezevčíků.
 Elegance a líbivý vzhled z dlouhosrstých jezevčíků činí oblíbené
městské psy, což je současně nebezpečím pro plemeno, které je přede-
vším loveckým psem.

Jezevčík drsnosrstý
 I drsnosrstý jezevčík je zmiňován již ve 14.století, i když ne ve
stejné podobě, jak jej známe dnes. K jeho regeneraci v devatenáctém
století byli použiti kromě francouzských barbetů i staroangličtí lo-
večtí psi (otterhound) a v neposlední řadě i když většinou později i
mnohá plemena teriérů. Z teriérů se doposud projevuje v negativních
znacích především dandie dinmont teriér (po něm mívá někdy drsnosrstý
jezevčík větší oko, klenutá bedra, světlé zbarvení a hlavně jemnou
srst, nejčastěji na temeni hlavy). Pro zvýšení ostrosti byl použit i
knírač.
 Díky množství příbuzných drsnosrstých jezevčíků máme dnes skuteč-
ně pracovního a ostrého psa, ovšem v exteriéru se dodnes projevuje
značná nejednotnost a nevyrovnanost jak ve velikosti, zbarvení, struk-
tuře srsti i typu.
 První údajně čistokrevný drsnosrstý jezevčík jménem Mordax byl
zapsán v německé plemenné knize v roce 1891 pod číslem 378.
 Pro zmírnění těchto nežádoucích vlivů byl ještě nedávno,
především v zemi původu plemene, do chovu drsnosrstých jezevčíků při-
pouštěn i jezevčík hladkosrstý, což sice zlepšilo typ i srst, ale stá-
le se více či méně setkáváme s drsnosrstými jezevčíky, kteří typem
srsti odpovídají jezevčíku hladkosrstému.
 Drsnosrstí jezevčíci dnes představují typického všestranného
loveckého psa.

Jezevčíci trpasličí a králičí
 Koncem minulého století si vytyčili někteří chovatelé jezevčíků,
především ve východních částech Německa za cíl vyšlechtit jezevčíka
tak drobného, aby mohl nahradit fretku, která byla do té doby hojně
používána k vyhánění divokých králíků z nor. K dosažení rychlého efek-
tu byli jezevčíci spojováni s jinými malými plemeny psů (pinči, terié-
ry), což mělo pochopitelně za následek ztrácení typu jezevčíka. Po
desetiletém snažení se první spolek pro chov králičích jezevčíků roz-
padl, protože dosavadní křížení nepřineslo žádoucí výsledky. Brzy tedy
chovatelé přešli k systému, při kterém vzájemně křížili ty nejmenší
zástupce plemene jezevčík.
 Tím bylo časem dosaženo úspěchu, i když dávní předkové se dodnes
projeví v chovu těchto malých rázů (kulatá mozkovna, vykulené oči,
kratší slecha a morda).
 Na parametrech, kterým mají trpasličí jezevčíci odpovídat se ky-
nologický svět zcela neujednotil dodnes. Standard jasně uvádí
hmotnost u trpasličích do 4 kg, u králičích pak do 3.50kg. Především v
zemi původu plemene však jezevčíci prakticky nikdy nejsou váženi a tak
se zde potkáme s jezevčíky normálního rázu, kteří mají výborné ocenění
přestože jednoznačně přesahují limit 9kg. Stejně tak trpaslíci jsou
leckdy těžko k rozeznání od běžných "standardů", protože jsou vyšlech-
těni tak, že obvod hrudníku alespoň do určitého věku sice mají 35cm,
ale vzhledem k délce těla a celkové velikosti se jejich hmotnost pohy-
buje okolo 6kg.
 První trpasličí jezevčíci byli zapsáni do plemenné knihy němec-
kého klubu v roce 1902. V roce 1908 už měla plemenná kniha 243
zapsaných králičích a trpasličích jezevčíků.

 "Dlouhá je historie vývoje jezevčíka a rozličné je vzezření jeho
mnohočetných předků. Charakterem to byli ale vždy ostří, lovecky váš-
niví norníci, přítulní a věrní svému majiteli a domu. Naši dnešní je-
zevčíci jsou hezčí, elegantnější, plavnější - každopádně modernější.
Ale nezapomínejme, že vnější vzhled nestačí udržet důkladného, kvalit-
ního psa. Jádro musí být pevné a tvrdé !" (L.Laufbergerová)


Speciální kluby jezevčíků ve světě
 První speciální chovatelský klub pro jezevčíky byl ustaven v roce
1881 v kynologické velmoci - Anglii, přestože za vlast jezevčíka je
považováno Německo.
 Rok 1879 může být označen za počátek systematické kynologie,
spojily se nejrůznější kluby se svými delegovanými komisemi. Ty
stanovily plemenné znaky, v nichž bylo také ustanovení o vzhledu hlad-
kosrstého jezevčíka. Chov zaznamenal rapidní rozmach. I drsno a dlou-
hosrstý jezevčík získal přátele a rozšíření. U hladkosrstého stáli
proti sobě chovatelé lehčího, ušlechtilého Würtenbergra proti hrubšímu
severoněmeckému jezevčíkovi. Ustanovovaly se stále nové speciální klu-
by. Myslivci plni starostí pozorovali ředění dobré, ostré krve
pracovních jezevčíků a spojili se v Klubu pracovních jezevčíků. Bylo
těžké sladit zájmy stovek chovatelů různých rázů a barev, těžkých sa-
lónních jezevčíků, lehkých norníků, bílých či tygrovaných jezevčíků. V
Mnichově byl jezevčík oblíben především pro svoji loveckou všestran-
nost. Ve Frankfurtu stálo v popředí jeho norování. V Hamburku či
Stuttgartu si cenili jeho dohledávku. V Berlíně a Kolíně se pořádaly
největší výstavy. V každém místě a v každém kraji tomu bylo jinak.
Všechny ty spolky a kluby byly jen lidským dílem, jezevčík zůstával
tím, čím byl.
 Od roku 1875 začal vycházet týdeník "Der Hund", o rok později
se na jeho obálce objevila hlava jezevčíka. Poprvé byl jezevčík
předveden na výstavě v Berlíně roku 1878. V následujícím roce byl se-
staven standard plemene jezevčík, který ovšem od té doby přirozeně
prošel určitými změnami. Tím, že standard byl vypracován v Německu,
stalo se Německo právoplatnou vlastí tohoto starobylého plemene.
 Zájemců o chov jezevčíků bylo mnoho. V roce 1888 Emil Ilgner s
gráfem Clausem Hahnem založili v Berlíně Klub jezevčíků (Deustche Tec-
kelklub) a v roce 1889 Plemennou knihu jezevčíků. O tři roky později
se na klubové výstavě v Berlíně objevilo již 300 jezevčíků všech druhů
srsti. Vyvstala nutnost určení speciálních kritérií oceňování, podle
jednotlivých druhů srsti a velikosti. Stalo se tak v roce 1895 - zača-
li se dělit na jezevčíky hladkosrsté, dlouhosrsté a drsnosrsté, a dále
s ohledem na hmotnost - typ lehký, střední a těžký.
 První barvářské zkoušky jezevčíků se konaly v roce 1893 v němec-
kém Melln am See. Při mnohých výstavách jezevčíků se zároveň pořádaly
i zkoušky z norování. I to je důkazem, že jezevčík byl od prvopočátku
psem ryze loveckým.
 Následoval švédský klub pro jezevčíky (1901), švýcarský klub
jezevčíků (1902), v dalším roce pak holandský, finský a španělský.
 I v Rusku se první jezevčíci představili na výstavě v Moskvě již
v roce 1899.
 V Americe se objevuje jezevčík zhruba od roku 1880, ale k
ustavení "Dachshund clubu" zde došlo v roce 1895. American Dachshund
club se zde stal členským klubem Kennel clubu. První speciální výstava
jezevčíků se konala v Kalifornii v roce 1932. Světový standard
jezevčíka pak Amerika přijala až v roce 1935.
 Ve stejné době byl klub jezevčíků založen v Rakousku hrabětem
Wurmbrandem.
 V Brazílii byl založen samostatný klub jezevčíků ve státě Sao
Paolo v roce 1930.
 V téže době již existovaly v Austrálii dva kluby jezevčíků, jeden
ve Victorii, druhý v Jižním Walesu.
 V Jižní Africe byl založen South African Dachshundclub v roce
1939.
 Německý Teckelklub měl již v roce 1913 téměř 2.000 členů. Od té
doby jejich počet stále stoupá, v roce 1988, kdy klub slavil sté
výročí trvání, měl již zhruba 28.000 členů.
 "Ze skutečnosti, že na celém světě nachází jezevčík tolik příz-
nivců a stoupenců musí být i nezasvěcenému jasné, že jde o plemeno,
které je veškeré péče a práce hodno." (L.Laufbergerová)
 I v počtu zapisovaných štěňat ná německý klub přirozeně prioritu.
 V roce 1993 byla v plemenné knize německého klubu jezevčíků za-
psána 13.404 štěňata. Nejvyšší počet štěňat za posledních 15 let byl
zapsán v roce 1980 - 21.100 zápisů. V roce 1993 bylo na výstavách
v Německu předvedeno 5.506 jezevčíků, což bylo zdaleka nejvíc za po-
sledních 15 let. Na německých chovných přehlídkách, které jsou něco
mezi výstavou a bonitací, známou u našich služebních a společenských
plemen bylo v témže roce předvedeno 7.884 jezevčíků, na zkouškách
všeho typu pak 4.616 jezevčíků.
 Chov jezevčíků, stejně jako jiných ušlechtilých psů, silně utrpěl
především v období obou světových válek, ale za posledních padesát let
zaznamenali jezevčíci trvalý vzestup jak ve své vlasti, tak i u nás.
Jejich obliba ve většině evropských zemí i v USA je trvalá - nestali
se nikdy dočasným módním výstřelkem, ale setrvale uspokojují své maji-
tele všech společenských i profesních vrstev.
 I u nás patřil již dávno neodmyslitelně ke každé hájovně a dodnes
věrně slouží i těm myslivcům, kteří jinak vyznávají velké lovecké psy
- především ohaře.

 Klub chovatelů jezevčíků ČR
 Český klub - "Klub pěstitelů jezevčíků" byl iniciován v roce 1937
díky panu Jaroslavu Rydlovi z Prahy II., který v tom roce vyzval
všechny "pěstitele a majitele jezevčíků, aby se přihlásili do  Klubu
pěstitelů jezevčíků v ČSR, sídlem v Praze , jehož stanovy byly již mi-
nisterstvem vnitra schváleny...". Přesto se klub v Československu ne-
rodil lehce - hlavní překážkou při jeho vzniku byl postoj "Ústředního
spolku Norník, sdružujícího pěstitele, majitele a přátele loveckých
teriérů a jezevčíků v ČSR, který měl zájem na sjednocení a nikoli od-
tržení svých členů.
 Přestože byl v té době jezevčík zvláště mezi myslivci velmi dobře
znán a ceněn pro své lovecké vlastnosti, čistokrevný chov ještě
zdaleka tak rozšířený nebyl, takže na československých výstavách v
Praze v roce 1937 bylo vystavováno 7 jezevčíků, další rok pak 6. Až do
roku 1944 se každoročně konaly v Praze tkzv. "protektorátní výstavy",
na kterých se prezentovalo 12 - 19 jezevčíků. Po osvobození v roce
1945 na I.celostátní výstavě v Praze bylo předvedeno 18 jezevčíků. Na
celostátní výstavě v roce 1949 již to bylo 47 jezevčíků. V letech 1952
až 1955 se pořádaly celostátní výstavy jako výběrové, kam byli připuš-
těni pouze jedinci s oceněním nejméně velmi dobrým. Tím účast poklesla
na zhruba 20 jedinců. V roce 1956 se konala celostátní výstava s mezi-
národní účastí a předvedeno zde bylo 59 našich a 21 zahraničních
jezevčíků. V tomtéž roce se konala 1.speciální výstava jezevčíků, za
účasti 29 psů a fen. O dva roky později na speciální výstavu přišlo 66
jezevčíků a v roce 1960 81 jezevčíků.
 V roce 1966 bylo na všech výstavách v České republice předvedeno
297 jezevčíků.
 Oproti tomu v roce 1993 se výstav na území České republiky
zúčastnilo již 788 jezevčíků, v roce 1994 pak 850.
 Zápisy štěňat v Plemenné knize známe poměrně přesně díky zachova-
ným originálům Plemenných knih. Počty zápisů kolísaly nejen s ohledem
na módu - jezevčík nikdy příliš módním vlivům nepodléhal ani na nich
nebyl závislý. Díky svým povahovým vlastnostem, popularitě a především
vlohám pro loveckou práci měl své "místo na Slunci" vždy zajištěné.
 Počty zapsaných štěňat ovlivňovaly spíše chovné podmínky - tedy
více či méně přísný výběr do chovu na výstavách a povinné zkoušky pro
psy i feny.
 V roce 1936 bylo do plemenné knihy zapsáno 66 jezevčíků, v roce
1942 pak 103 (49 hladkosrstých, 13 dlouhosrstých a 41 drsnosrstých).
 V roce 1958 zaregistrovala plemenná kniha celkem 218 štěňat.
 V roce 1966 již počet zápisů činil 530 štěňat.
 Nejvyšší počet štěňat jezevčíků v České republice byl zapsán v
roce 1990 - 2058. V té době se chovné podmínky hlavně po stránce pra-
covní značně uvolnily a tak se do roku 1993, kdy byly opět zpřísněny,
blížil počet zápisů 2 tisícům. V roce 1994 pak bylo zapsáno 1708 ště-
ňat, z nichž tvořili drsnosrstí jezevčíci 1058 (hladkosrstí pak 203 a
dlouhosrstí 447). Tento trend je evidentní i v dalších zemích (v Ně-
mecku bylo v roce 1993 z 13.404 štěňat jezevčíků zapsáno 9.886 drsno-
srstých, 2.747 dlouhosrstých a 771 hladkosrstých). V sedmdesátých le-
tech však u nás početně vedli jezevčíci dlouhosrstí. Ti byli i v Ně-
mecku nejpočetnějším rázem v letech 1948 - 1972. Až pak je vystřídali
drsnosrsti, zatímco hladkosrstý jezevčík kraloval jednoznačně začátkem
tohoto století.
 První předsedkyní a poradkyní chovu v novém čs. klubu se stala
Pavla hraběnka Kinská z Kostelce nad Orlicí (1988 - 1953).
 Paní hraběnka mimo výše uvedené funkce byla i rozhodčí pro posu-
zování exteriéru jezevčíků, vždy ochotná komukoli poradit. Jako roz-
hodčí hlásala stále pravdivou věc: "My soudcové máme nesnadné poslání,
můžeme s dobrým svědomím posouditi pouze to, co vidíme. Z toho se po-
dává, že pes se nám předvádí ve výstavní kondici, aby majitel byl
ušetřen starostí!"
Hraběnka Kinská vlastnila v té době mimořádně početnou, známou a
úspěšnou chovatelskou stanici - "psinec" - "Stradina", v němž každo-
ročně odchovávala několik vrhů drsnosrstých jezevčíků. Mimo jezevčíků
byla hraběnka Kinská velkou příznivkyní německých dlouhosrstých ohařů
a münsterlandských ohařů. Její velký münsterland se stal v roce 1935
na světové výstavě ve Frankfurtu nad Mohanem snad prvním světovým ví-
tězem z naší republiky. Tato výstava se konala 22.-25.dubna 1935 a vy-
stavováno zde bylo 3.300 psů. Z tohoto počtu jezevčíci činili 217,
velkých münsterlandských ohařů pak bylo 17 (což není méně, než bývá
prezentováno na světových výstavách dnes).
 Jezevčíky "Stradina" najdeme mezi předky dnešních psů nejen u
nás, ale i v sousedních státech a často šlo o mimořádně kvalitní je-
dince, kteří by v některých bodech byli příkladem i dnešním jezevčí-
kům. U všech psů z psince "Stradina" bylo dbáno i na jejich loveckou
upotřebitelnost, mnozí byli cvičeni a předváděni na zkouškách hajnými
paní hraběnky a jimi byli pak i v praxi využíváni.
 Činnost klubu a tím i chov jezevčíků u nás kromě zakladatelky -
hraběnky Kinské výrazně ovlivnily i další osobnosti. Především to byla
Ludmila Laufbergerová (1902-1969), manželka akademika Prof.dr. Viléma
Laufbergera a dlouholetá poradkyně chovu i rozhodčí. Paní Laufbergero-
vá přišla jako mnoho jiných k svému prvnímu jezevčíkovi náhodou. Po
odsunu Němců v roce 1945 se ujala "pozůstalého" černého jezevčíka,
který stál bezradně před zapečetěnými dveřmi. Jeho nástupce - šampion
ČSR PRINC z Brozan přivedl paní Laufbergerovou mezi registrované kyno-
logy a myslivce. Začala psát do klubového zpravodaje, Kynologie, Mys-
livosti a dalších časopisů. Díky svým jazykovým znalostem překládala a
shromažďovala články ze zahraničních časopisů a sama v nich také pub-
likovala.
 V roce 1958 byla zvolena Klubem chovatelů jezevčíků hlavní porad-
kyní chovu. V této funkci pracovala s nebývalou pečlivostí - vedla si
chovné karty všech jedinců, včetně fotografií, vytvořila genealogické
linie pro všechny rázy jezevčíků. Jezdila neúnavně na všechny výstavy
a na základě několika set měření vypracovala biometriku jezevčíků, o
které přednášela jako první a jediná žena na kongresu FCI v roce 1965.
V téže době byla jako jediná žena z Československa členkou mezinárodní
komise (pro standardy) při FCI a také členkou kynologické komise ČSMS.
 Kromě výstav navštěvovala i výcvik a zkoušky jezevčíků v norování
i na povrchu. Tyto její rozsáhlé zkušenosti a příslovečná paměť byly
předpokladem pro to, že znala takřka všechny české jezevčíky jak podle
rodokmenu tak i "osobně".
 Poradkyní byla v pravém slova smyslu - zodpověděla tisíce dopisů
a telefonátů na nejrůznější kynologická témata, radila zájemcům na
výstavách i zkouškách. Kromě pečlivosti a přesnosti byla vždy ochotna
každému poradit a pomoci.
 Na počest Ludmily Laufbergerové a její práce pro naše plemeno, s
několikaletou přestávkou pořádá KCHJ na své každoroční speciální
výstavě Memoriál Ludmily Laufbergerové. Bronzovou plaketu s hladkosrs-
tým jezevčíkem, kterou navrhl akademický malíř Emil Kotrba zde získává
nejlepší chovatelská skupina.

 V době Ludmily Laufbergerové vykonával funkci výcvikáře i předse-
dy klubu Vladimír Antoš (1908 - 1975), který začínal jako mnoho "je-
zevčíkářů" s velkými loveckými psy - ohaři, ale první fena jezevčíka,
ke které se dostal náhodou jej získala pro toto plemeno, které se na-
víc lépe hodilo do pražského bytu.
 Pan Antoš se zasloužil především o lovecký výcvik jezevčíků - do
té doby byli jezevčíci využíváni spíš v praxi, ale neabsolvovali ob-
vykle zkoušky ze své práce. Pan Antoš sestavil v padesátých letech
zkušební řád pro norování jezevčíků a díky tomu se začaly v mnoha
okresech budovat umělé nory pro tyto zkoušky. Vypracoval zkušební řád
i pro celostátní všestrannou soutěž jezevčíků. Byl majitelem význam-
ných chovných psů - hladkosrstých jezevčíků HEROS Mitrov (z vlastní
chovatelské stanice) BLESK z Erbenky (z chovu Ladislava Dostála z Kos-
telce nad Orlicí), jeho syna BLACK z Vraždilky (z chovu Václava Libi-
cha z Vraňan a DAX z Vostrova (z chovu dr.Laufbergerové - Jirsové z
Prahy). Především Blesk a Black ve své době oslňovali výkony hlavně v
noře a dodnes je nacházíme v rodokmenech našich hladkosrstých jezevčí-
ků.
 V dalších socialistických letech se ve funkcích předsedy a hlav-
ního poradce chovu vystřídalo více osob. Ke škodě plemene byla často
hlavním kritériem pro jejich jmenování především politická bezúhonnost.
 V roce 1992 nastoupil do funkce hlavního poradce chovu pan Rudolf
Kristl z Malesic u Plzně (1938 - 1994), který v té době již třicet let
choval jezevčíky a byl rozhodčím pro exteriér i výkon mnoha plemen lo-
veckých psů. Vyzkoušel kromě jiných loveckých plemen i všechna plemena
jezevčíků a rozhodl se definitivně pro chov drsnosrstých. Jeho chovná
stanice "Staccato" se promítla svými odchovy do většiny rodokmenů drs-
nosrstých jezevčíků v našich zemích. Jezevčíci "Staccato" šířili slávu
našich psů především po pracovní stránce v mnoha dalších státech v Ev-
ropě i v zámoří. Pan Kristl kladl velký důraz na lovecké vlohy jezev-
číků a jeho trend přísného a spravedlivého rozhodčího a poradce by
měl být zachován i v budoucnosti našeho chovu.
 Pro funkci hlavního poradce chovu byl mimořádně fundovaný díky
svým odborným znalostem a pečlivosti s jakou vedl administrativu s
touto prací spojenou. Dobře věděl, že každá přílišná tolerance k
chybám, natož podvod se v chovu vymstí a proto neuznával žádné výjimky
a ústupky z chovatelských zásad. Během svého života odchoval, vycvi-
čil, předvedl a posoudil nesmírné množství psů.
 Jeho hlavním krédem bylo, aby byl jezevčík fyzicky i psychicky
zdravý, aby byl celým psem (nezatížený chudozubostí) a aby se z pozice
inteligenta mezi psy nemusel za nás "jezevčíkáře" stydět (v okamži-
cích, kdy mezilidské vztahy mezi chovateli poznamenávaly zbytečné emo-
ce).
 Náš Klub chovatelů jezevčíků poněkud předběhl rozdělení federace
a již v roce 1992 se z iniciativy slovenských členů rozdělil na český
a slovenský.
 V současné době sdružuje Klub chovatelů jezevčíků ČR okolo 1500
členů z řad chovatelů, majitelů i příznivců jezevčíků. Do Plemenné
knihy je ročně zapisováno okolo 1800 štěňat jezevčíků všech velikost-
ních rázů a druhů srsti.
 Klub chovatelů jezevčíků ČR vydává pro své členy třikrát ročně
poměrně obsáhlý Zpravodaj, ve kterém je členský základna informována o
plánovaných kynologických akcích, týkajících se jezevčíků, o výsled-
cích výstav a zkoušek. Zpravodaj obsahuje i odborné a beletristické
články s "jezevčíkářskou" tématikou.
Klub chovatelů jezevčíků organizuje kromě speciální klubové výstavy i
klubové soutěže. A to soutěž v práci na pobarvené stopě, kde vítěz
získává titul "Vítěz Klubové barvářské soutěže 19.." a CACT, druhý za
ním pak res.CACT. Dále pak Klubovou honičskou soutěž (praktický lov na
černou zvěř - divočáky) s obdobnými tituly.
 Od roku 1995 je nově pořádán i Memoriál Rudolfa Kristla, který
je všestrannou soutěží pro jezevčíky.
 CACT je čekatelství národního šampionátu práce. Čekatelství mezi-
národního šampionátu práce se nazývá CACIT, ale jezevčík, který je me-
zinárodní kynologickou federací (FCI) veden jako norník, je může zís-
kat pouze na mezinárodní soutěži v norování.
Tyto soutěže u nás byly každoročně pořádány a byly hojně obsazovány
našimi i zahraničními psy. Právě v práci pod zemí jsou naši jezevčíci
právem řazeni mezi absolutní světovou špičku i když vzhledem k omeze-
ným možnostem výjezdů do zahraničí titul mezinárodní šampión práce byl
přiznán pouze dvěma našim drsnosrstým jezevčíkům. Byli to GERO Jese-
nický hvozd majitele Miloslava Merty z Nového Jičína a slovenský DAN
Malá Klenovica ing Štefana Štefíka z Bratislavy. Mnoho našich psů však
získalo čekatelství CACIT a naši psi pravidelně vyhrávali na Meziná-
rodní soutěži v norování. Poslední mezinárodní vítězkou v norování na
lišku se stala v roce 1993 drsnosrstá PAMELA Staccato, chovatele a ma-
jitele Rudolfa Kristla z Malesic u Plzně. O vlivu dědičnosti na pra-
covní vlohy psů svědčí i fakt, že otec Pamely - 2x CACIT - ŽERT
Staccato vyhrál mezinárodní norování o dva roky dříve.
 Od roku 1994 Ústřední komise na ochranu zvířat proti týrání vy-
hlásila norování v umělých norách za protizákonné a až koncem toho ro-
ku, po dlouhých diskuzích a oboustranných argumentacích povolila zku-
šební řád, který umožňuje bezkontaktní norování. Tyto zkoušky sice
částečně ukáží vlohy norníka pro práci pod zemí, ovšem ani v nejmen-
ším jej na tuto těžkou službu nepřipraví, protože pes zde nezískává
žádné zkušenosti v kontaktu s rovnocenným protivníkem.
 Soutěže v norování pak ÚKOZ zakázala zcela, navíc jako bezkon-
taktní by stejně neumožnily porovnat kvalitu zúčastněných. Našim kva-
litním norníkům tedy nezbývá než zúčastňovat se těchto soutěží v za-
hraničí a dokazovat tam, že zatím ještě máme špičkové pracovní psy.

 Jakého si vybrat ?
 Především asi takového, který se nám nejvíce líbí. Někoho okouzlí
elegance dlouhosrstého jezevčíka, jiný se právem domnívá, že pravý je-
zevčík je ten hladkosrstý a třetí podlehne rošťáckému výrazu
drsnosrstého jezevčíka. Všichni jsou to jezevčíci a přeci je každý
jiný.
 Další dilema nastává při rozhodování zda pořádného jezevčíka -
normálního, nebo také standardního rázu, jehož hmotnost se v dospělos-
ti pohybuje mezi 6.50 a 9.50 kg (s možnými, i když nežádoucími odchyl-
kami oběma směry) - či trpasličího (3.50 - 4.50 kg), nebo snad toho
nejmenšího - králičího (do 3.50 kg). Osobně zájemcům radím, aby si v
případě, že chtějí loveckého pomocníka pro každodenní práci a hlavně
tehdy, když jej chtějí chovat ve venkovním kotci, pořídili
"standarda".
 Naopak pro sváteční městské myslivce, starší lidi, ty, kteří se
psem cestují veřejnými dopravními prostředky a ty, kteří mají ke svému
bytu více schodů bez možnosti výtahu, je vhodnější jezevčík trpasličí
nebo králičí. Je lehčí, skladnější, vejde se i do malého bytu a není
tak ohrožen problémy s páteří jako jeho těžší příbuzní.

 Hladkosrstý jezevčík
 "Hlaďák" je skutečně prvotním a "nejčistším" jezevčíkem. I nátu-
rou je snad nejjezevčíkovitější. Největší filuta, nejčastěji se urá-
ží, nejméně se nechá "zotročit". Pro byt je výhodou jeho krátká,
hladká srst, která se snadno čistí i po návratu z "blátivé" procház-
ky - osprchovaný pes je hned suchý, nepřichytávají se na něj různé
bodláky a lopuchové kuličky. Pro celoroční pobyt venku je totéž poně-
kud nevýhodné - hladkosrstý jezevčík je zimomřivější a navíc při zim-
ním omrznutí či větším napadení parazity, stejně jako při chovu v ne-
příliš čistém prostředí, trpí olysáním určitých partií těla.
 V bytě se jeho krátká srst poměrně dobře udržuje, ale i hladko-
srstý jezevčík pochopitelně pravidelně líná a krátký tvrdý chlup má
všechny předpoklady pro to, aby na vašich kalhotech či kobercích odo-
lával odstranění co nejdéle.
 K inteligenci a nezávislosti hladkosrstého jezevčíka patří i
fakt, že pokud má pocit, že jeho močový měchýř či střeva jsou podrobo-
vány neúměrnému přetěžování, zachová se často poněkud "nečistě". Ně-
kteří hladkosrstí jsou i náruživými ohlodávači nejrůznějších předmětů
- ať již jde o sedací soupravy či boty, jiní zase dávají přednost de-
kám a jinému textilu.
 To je ale z jejich "záporného repertoáru" skutečně všechno - na-
víc není každý "hlaďák" nečistotný ničitel a jeho smysl pro humor, vy-
soká inteligence a solidní lovecká práce snadno vyváží případné stinné
stránky jeho povahy.
 Myslivci ocení jeho všestranné vlohy - hladkosrstí jsou větši-
nou dostatečně ostří norníci i dobří barváři, hlasití na stopě a lec-
kdy dokáží i aportovat, především z vody.
 Hladkosrstý jezevčík je chován především ve dvou základních
barvách a to červený či černý s pálením. Méně běžní, avšak i v našich
podmínkách se občas vyskytující jsou jezevčíci tygrovaní, případně
čokoládově hnědí s pálením. U nás neznámí jsou dvoubarevní jezevčíci -
plášťoví, kteří kromě základní, např. červené barvy, mají velké bílé
znaky na tlapách, límec na krku, náprsenku a konec prutu. Tito
jezevčíci jsou raritou i v zemi původu, především proto, že v
tělesných znacích bývají podstatně méně typičtí.
 Červení i černí (pálení) jezevčíci se mohou vzájemně křížit, při-
čemž čistota barvy červených příliš netrpí. Ze spojení dvou červených
jezevčíků se může narodit i štěně černé s pálením, zatímco spojení
dvou černých s pálením může dát pouze štěňata téže barvy.
 Dlouhosrstý jezevčík
 Dlouhosrstý jezevčík je opravdovým šlechticem mezi jezevčíky - má
podmanivý pohled, líbivé osrstění a příjemnou povahu. V jeho předcích
najdeme především španěly, kteří mu dodali srst i jemnost. Dlouhosrstý
jezevčík se musí udržovat, aby jeho srst nebyla zplstnatělá ani
zcuchaná. Není to taková práce jako třeba u afgánského chrta, ale pře-
devším při blátivém počasí či po návratu z přírody, kdy si její část v
podobě lopuchů a jiných "svízelů" přinese náš "dlouhán" domů, jej nut-
ně musíme příslušně ošetřit.
 Dlouhosrstý jezevčík se nejvíce hodí do města, protože jeho lo-
vecké pudy a především ostrost vůči "přirozeným nepřátelům" bývá nižší
než u druhých dvou variant.
 U myslivce se nejlépe uplatní jako spolehlivý a rozvážný barvář,
který navíc dobře a ochotně slídí a nemá problémy s hlasitostí na sto-
pě.
 K nevýhodám dlouhosrstého jezevčíka patří fakt, že nejčastěji
trpí nevolností při jízdě v dopravním prostředku - na rozdíl od dru-
hých dvou plemen, která obvykle jízdu v autě milují a skvěle snášejí.
Dále pak sklony některých dlouhosrstých k určité nervové labilitě,
která se projevuje bázlivostí, případně kousavostí ze strachu.
 Barvy dlouhosrstých jezevčíků jsou zhruba totožné s barvami hlad-
kosrstých, přičemž tygrovaní dlouhosrstí se v našich podmínkách necho-
vají. Při křížení červených s černými se u dlouhosrstých více
"znečišťuje" červená barva, která má větší či menší příměs černé
(čistě červená barva má vždy přednost před červenou s příměsí) a také
u černých dlouhosrstých s pálením se občas objevuje nepřípustně rozší-
řené pálení (maska na obličeji, celé končetiny pálené apod.), což u
nás vylučuje jedince z chovného využití.
 Jinak je zde dědičnost stejná jako u hladkosrstých.
 Pokud se chovateli narodí vrh poměrně tmavých štěňat a není si
jistý zda jde o štěňata červená s příměsí či černá s pálením, vodítkem
by mu mělo být to, že černí s pálením jsou po celém těle čistě černí i
po rozhrnutí srsti na bocích. Pálení mají jen na vymezených místech
(spodní část běhů, bříška, krku, slechů a prutu, po stranách tlamy,
dvě tečky nad očima a dvě skvrny na hrudi). Naproti tomu červení s
příměsí mají světlejší srst na bocích i na zadní straně slechů.
 Drsnosrstý jezevčík
 Drsnosrstí nezapřou své teriérské a snad i jiné předky - majíce
příliš mnoho praprapradědečků nejrůznějších ras, jsou stále nejednotní
v exteriéru a to i v rámci jednoho vrhu - především v barvě a struktu-
ře srsti. Příliš chlupatí, rozježení (pro laiky líbiví) "psí dědečko-
vé", často s chocholkou měkké srsti na temeni, připomínají nejspíše
svého prapředka - dandie dinmont teriéra. Zatímco úplně hladcí "drsňá-
ci" nezapřou, že v jejich rodokmenu se v nedávné minulosti objevil pro
eliminaci výše zmíněné chlupatosti, hladkosrstý jezevčík.
 Drsnosrstý jezevčík s ideálním osrstěním a exteriérem je sice
snahou většiny chovatelů, ale nikomu se nedaří zcela se vyvarovat i
obou výše zmíněných extrémů. Z chovatelského hlediska je drsnosrstý
jezevčík nejsložitějším plemenem mezi jezevčíky, ale pro majitele je
jeho "drsňák", ať už povedený více či méně, obvykle tím nejlepším
psem. Ne náhodou je drsnosrstý jezevčík nejoblíbenějším mezi jezevčíky
u nás i v zahraničí.
 Drsnosrstý jezevčík je inteligentní a přátelský chlapík, dobrý
společník a výborný lovec s všestranným použitím.
 Jeho srst sice také neodolá blátu a lopuchovým kuličkám, ale zase
je možné jej snáze vyškubáním zbavit odumřelé srsti, kterou pak ne-
ztrácí po celém bytě. Pro pobyt a práci venku je jeho srst dostatečně
odolná, přestože při nedostatečné hygieně a cizopasnících také může
trpět olysáním - především uší.
 K záporům drsnosrstého jezevčíka patří především jeho variabilita
v osrstění, nejvyšší výskyt anatomických vad kostry, nejvyšší procento
chudozubých jedinců a někdy němost na stopě - obojí je pozůstatkem po
teriérských příbuzných.
 Nejčastější barvou drsnosrstých jezevčíků je barva divočáka v
nejrůznějších odstínech a sytosti. Může být divočák světlý, tmavý, až
skoro černý. Kromě této klasické barvy jsou drsnosrstí jezevčíci černí
s pálením či hnědí s pálením, barvy suchého listí (červenožlutí) či
divočáka s hnědým pigmentem (hnědý nos a okraje víček). Drsnosrstí
pálení jezevčíci mají obvykle horší srst, protože jim chybí podsada,
jedinci barvy suchého listí pak mají často srst příliš měkkou. Hnědě
pigmentovaným se obvykle nedostává pigment na barvu oka, které je
světlé. V zahraničí lze sporadicky vídat i drsnosrsté černé s pálením,
tygrované.
 Ve vrhu rozlišíme případná černá štěňata s pálením od velmi tma-
vých divočáků obdobně jako u dlouhosrstých černé od červených.
 Trpasličí jezevčíci
 Trpasličí jezevčík by měl být zmenšeninou jezevčíka standardního
- normálního rázu. Jeho parametry jsou dány nejen hmotností jako u
"standarda", ale především obvodem hrudníku, který se měří v nejširším
místě - hned za předními běhy. Obvod se měří páskovou mírou - ovšem
krejčovský metr má tu nevýhodu, že se při delším používání "vytahuje"
a není pak přesný. Pokud si "trpaslíka" měříte sami, dostatečně míru
utáhněte - neměří se volně a dejte pozor, abyste si pod ní neměřili
také vlastní prsty. Maximální povolená míra pro trpasličího jezevčíka
je 35 cm přes hrudník. Hmotnost sice standard plemene také určuje, ale
ta hraje až druhořadou roli. Např. v zemi původu plemene se jezevčíci
neváží prakticky vůbec, přestože právě Německo je garantem standardu
jezevčíka. A také právě "západní" jezevčíci, kteří alespoň ve své
výstavní špičce bývají lepší než naši "šampióni", mají především v
malých velikostních rázech často s hmotností problémy. U nás se tedy v
poslední době, co se kilogramů týče, nebere takový ohled na určenou
hmotnost a pokud má trpaslík obvod hrudníku nejvýše 35cm, toleruje se
v ojedinělých případech maximální hmotnost 5kg. Více už ne -
jezevčíci, kteří mají hmotnost přes 5 kg se už stejně nevejdou do
určených rozměrů, ať už je to dáno tím, že prostě moc narostli, nebo
tím, že jsou obézní.
 Na našich výstavách se dále hledí na to, aby "trpaslík" byl sku-
tečně na první pohled "trpaslíkem" a nevypadal spíše jako hodně vyhub-
lý "standard".
 Charakterem bývají trpasličí jezevčíci velmi podobni svým velkým
příbuzným, ze kterých poměrně nedávno vzešli. Hladkosrstí jsou tempe-
ramentní, dlouhosrstí občas trpí nevolností v autě a bývají nejlabil-
nější v povaze - nejčastěji jsou plaší a nedůvěřiví, případně uštěkaní
či kousaví (vesměs ze strachu). Drsnosrstí stejně jako drsní "standar-
di" mají povahu nejvyrovnanější, obvykle jim nechybí lovecké vlohy,
ale v exteriéru jsou zatíženi podobnými problémy se srstí a kostrou
jako ti velcí.
 Co se týče loveckého využití trpasličích jezevčíků - pro méně ná-
ročného, především svátečního myslivce jsou dostatečně použitelní.
Když se jim majitel po této stránce věnuje, bývají výborní na
dohledávkách zhaslé zvěře, předvším drsno- a hladkosrstí leckdy i so-
lidně norují - vejdou se i tam, kde neprojde teriér či devítikilový
"standard". Bývají stejně hlasití jako velcí jezevčíci a stopu sledují
stejně vášnivě. Jistěže se poněkud dříve unaví - zvláště když nemají
dostatečný trénink a především vysoký sníh jim dělá ještě větší pro-
blémy než standardním. Ovšem dají se vzít lehce třeba do ruksaku a
člověk se s nimi tak "nepronese" jako kdyby měl nosit jezevčíka osmi-
či vícekilového. Ostrost trpaslíků bývá úměrně nižší vzhledem k jejich
"velikosti", ale zaštěkávat kočku dokáží spolehlivě a díky své jezev-
čičí inteligenci si i v noře dají pozor, aby nedošli úhony.
 Jako všechna malá plemena i trpasličí jezevčíci občas inklinují k
tomu, aby přerostli požadované parametry a stali se "maxitrpaslíky".
Přispívá k tomu i fakt, že v jejich rodokmenech a leckdy nepříliš da-
leko najdeme i předky standardního rázu. Např. v Německu, ale i v ji-
ných evropských státech bylo donedávna běžné, že se přerostlí trpas-
líci zařazovali mezi standardy a naopak, což ovšem později působilo
další problémy nejen ve velikosti, ale i v typu, chudozubosti apod.

 Králičí jezevčíci
 Králičí jezevčíci se obvykle rekrutují ze spojení "trpaslík" x
"králík" nebo i "trpaslík x "trpaslík". Bývají to obvykle ta nejmenší
štěňata z vrhu, často rozhoduje i jejich žravost či naopak menší chuť
k jídlu, která ovlivní jejich vývin o těch pár potřebných centimetrů.
Králičí jezevčík musí mít obvod hrudníku nanejvýš 30cm, hmotnost bývá
úměrná k těmto rozměrům - nanejvýš 3.50 kg.
 Zde je nutné upozornit, že v našich podmínkách, kdy máme v chovu
jen několik skutečně králičích fen a králičího psa jen výjimečně, je
zcela legální křížení trpasličích a králičích jezevčíků mezi sebou. Už
proto, že ani u potomstva obou trpasličích rodičů není vyloučené, že
nějaké štěně bude mít v dospělosti "králičí" parametry, uvádí se u
malých rázů v rodokmenu např. "jezevčík hladkosrstý trpasličí - králi-
čí", přičemž ráz, jemuž jedinec v dospělosti odpovídá, se rozhodne až
po posouzení na výstavě. Aby majitel věděl, jak má svého jezevčíka na
výstavu přihlásit - zda do rázu trpaslíčího či králičího (oba se posu-
zují zvlášť), je dobré, aby jej před přihlášením předvedl na jarním
svodu, kde bude pes odborně změřen, nebo alespoň aby si jej přeměřil
doma sám.
 Nevýhodou králičích jezevčíků (jako ostatně u miniatur i jiných
plemen) bývá jejich sklon k "nanistickým" znakům - kulatější mozkovna,
kratší čenich, velké, leckdy vykulené oči, drobné zoubky, které se
špatně vejdou do úzké čelisti (především řezáky) případě špatné nervy.
Vídáme to nejen u nejmenšího psího plemene - čivavy, ale třeba i u do-
sud neuznaného pražského krysaříka či malého hladkosrstého pinče, (u
toho je stejně jako u králičích jezevčíků snahou chovatelů, aby se
co nejvíce přibližoval tělesnými tvary a hlavou dobrmanovi a střednímu
německému pinči).
 Už z výše uvedených důvodů a pak také proto, že "králičí" popula-
ce je všude poměrně úzká a příbuzná, je doporučeníhodné nespojovat
dva králičí partnery.
 K původnímu "povolání" králičích jezevčíků, které jim dalo i
název - vyhánění divokých králíků z přírodních nor - se už dávno prak-
ticky neužívají, především pro nedostatek divokých králíků, kteří bý-
vají loveni spíš náhodně než plánovitě.
 Jinak jsou králičí jezevčíci obvykle temperamentní psíci, jejichž
skutečné lovecké využití je limitováno předevších jejich fyzickými, ne
však psychickými, možnostmi.
 Po chovatelské stránce musíme u králičích jezevčíků počítat s
tím, že u tak malého psa se počet štěňat v jednom vrhu pohybuje obvyke
mezi 1 - 3 štěňaty a s porody občas bývají i problémy.
 S průkazem původu anebo bez ?
 Zájemci o jezevčíka (a nejen o něj) mají obvykle představu, že
pokud si pořídí štěně "bez rodokmenu", ušetří značnou finanční částku
a nebudou mít žádné povinnosti. Pokud to tak skutečně dopadne stává se
občas, že jim jejich psa "bez papírů" někdo pochválí a oni se začnou
shánět po příslušných "dokladech" dodatečně, aby mohli na výstavu, kde
by jejich psík jistě skvěle uspěl, případně aby mohl dát život dalším
"šampiónům". To ovšem není možné - pes bez průkazu je doživotně psem
bez průkazu - je to prostě jedinec s neznámým původem a to i tehdy,
když oba jeho rodiče průkaz původu mají.
 Pokud už se skutečně rozhodnete pro psa "bez rodokmenu", nedejte
na řeči "chovatele" o tom, že štěně je "přespočetné". Přespočetná ště-
ňata u jezevčíků nejsou jednak proto, že všechna narozená štěňata mají
nárok na "rodokmen", pokud o něj chovatel zažádá a navíc jezevčíci ja-
ko malé plemeno, mívají průměrně ve vrhu zhruba 4 štěňata.
 V lepším případě se tedy "bezpapírová" štěňata rekrutují z potom-
ků fen, které samy průkaz původu mají, ale chovné (podle pravidel čis-
tokrevného chovu) nejsou buď pro nějakou vylučující vadu, či proto, že
s nimi majitel nechtěl nebo nedokázal absolvovat výstavu či zkoušky,
případně obojí. Pokud takový majitel nechá tuto fenu připustit u čis-
tokrevného, ale také nechovného psa (u psů - samců jsou přirozeně pod-
mínky pro chovnost, resp. výběr přísnější) má majitel budoucích štěňat
reálnou naději na to, že jeho pes bude skutečným (i když třeba ne do-
konalým) reprezentantem svého plemene.
 Problém je ovšem v tom, že nemáte jako kupec štěněte jistotu, že
otcem vašeho pejska je příslušník téže rasy jako jeho matka.
 Jestliže tedy skutečně pořizujete štěně bez dokladů, chtějte vi-
dět přinejmenším matku (fenu, která kojí pozná obvykle i neodborník) a
pokud možno alespoň ostatní štěňata ve vrhu. Dívejte se, zda jsou si
štěňata podobná, zda jsou přibližně stejně velká, podobně zbarvená a
mají-li stejný typ srsti. Pokud je ve vrhu jedno štěně hnědé, jiné
strakaté, jedno má hlavičku kulatou a jiné dlouhou, mají-li některá
štěňátka vyšší nožky či poloklopené uši, zcela jistě jde o bastardy,
jejichž otce zná snad jen sama maminka. Naděje, že z takového štěněte
vyroste jezevčík, je jen minimální a o povahových vlastnostech
budoucího psa se můžete jen dohadovat.
 Sice se říká, že kříženci a "oříšci" jsou chytří a nejsou
choulostiví, "přešlechtění" a "zdegenerovaní" jako psi čistokrevní,
ale faktem je, že čistokrevní psi mají ustálené jak vnější plemenné
znaky - tedy celkový vzhled, tak obvykle i charakter. Zatímco "oříšci"
jsou zcela nevyzpytatelní v obou těchto bodech. Co se týče odolnosti
vůči nemocem, nejsou na tom vesničtí "podvraťáci" lépe než čistokrevní
psi už proto, že je jejich majitelé často berou jako bezcenné, a nein-
vestují do jejich očkování proti infekčním chorobám psů. Proočkováním
čitokrevné populace psů (čistokrevní psi jsou cennější a navíc na kaž-
dou výstavu i zkoušky může přijít pouze pes, který byl řádně očkován
nejdéle před jedním rokem) se zvyšuje odolnost vůči nemocem i u
dalších generací.
 Ani s finanční úsporou u štěňat bez průkazu původu to není
vždycky slavné. Stává se, že "chovatelé" zájemcům, odpovídajícím na
inzerát nabídnou zaručeně čistokrevná štěňata bez průkazu za cenu i
vyšší než je běžné u štěňat s rodokmenem a tvrdí neznalým zájemcům, že
štěně s rodokmenem je několikanásobně dražší. Zájemce pak je rád, že
"ušetřil" a přitom koupí psíka třeba za dvojnásobek běžné ceny, navíc
bez jistoty, že z něj bude opravdu jezevčík.
 Ceny štěňat jezevčíků s průkazy původu nejsou tak vysoké, a ceny
těch "bez papírů" o tolik nižší, aby to hrálo velkou roli v rozhodová-
ní, zda papírového nebo bez. Uvažte, že kupní cena je jen minumium ve
srovnání s tím, co vás pes bude stát později na výživě, veterinární
prevenci, případně daních.
 Každopádně nic nedáte za to, když se včas zeptáte na
kompetentních místech (Plemenná kniha, příslušný chovatelský klub),
kolik je momentálně běžná cena za štěně s průkazem původu.
 Samozřejmě ani u čistokrevného štěněte s průkazem původu není
předem zajištěno, že z něj vyroste šampión či význačný plemeník nebo
vynikající chovná fena. I čistokrevní psi bývají zatíženi vadami, ať
už lehčími (které jim většinou snižují výstavní ohodnocení) nebo vy-
lučujícími (ty je přímo vyřadí z reprodukce). Máte-li chovatelské či
výstavní ambice snažte se zajistit si štěně od seriózního chovatele
po výborných rodičích a pak doufejte, že nenastane nepředvídatelná
skutečnost, že třeba právě vašemu psu či feně nevyroste některý důle-
žitý zub, což je vada, kterou nelze předem rozpoznat.
 Vylučujícími vadami u jezevčíků všeobecně jsou podkus a předkus,
které jsou obvykle patrné už u štěňat ve věku 7 týdnů, dále zkomolený
ocásek a odsazený hrudník. Obě tyto vady pozná často jen odborník, ale
vesměs jsou také jasné už u štěňat v době prodeje.
 Psy i feny může z čistokrevného chovu vyřadit i souběh dalších
exteriérových vad, kterých je buď více nebo jsou natolik závažné, že
není v zájmu chovu postiženého jedince do plemenitby zařadit. Případně
nadstandardní hmotnost (u standardních jezevčíků pes nad 9.50kg, fena
nad 9kg, u trpaslíků obvod hrudníku nad 35cm) či nepovolená chudozu-
bost.
 A ještě nakonec - při shánění štěněte počítejte s tím, že pro ně
budete muset pravděpodobně někam dojet. Vzhledem k pořizovací ceně i k
dalším výdajům s pejskem, je částka za benzín či lístek na autobus ne-
bo vlak poměrně zanedbatelná. Zvlášť pokud sháníte štěně méně běžného
plemene či barvy, nemůžete předpokládát, že je koupíte přímo ve vašem
městě nebo i kraji.
 Psa si pořizujete poměrně na dlouhou dobu a tak nespěchejte a vy-
berte si.
 Pokud si pořizujete jezevčíka pro práci, orientujte se na chova-
tele, který má fenu skutečně lovecky vedenou a která byla kryta pra-
covně vynikajícím psem. Jestliže míníte chodit na výstavy, s jezevčí-
kem po obou velmi dobrých rodičích máte poněkud menší šanci než po
výborných.
 Budete-li svého jezevčíka chovat ve venkovním kotci, kupte si
štěně, které bylo venku odchováno. Naopak chcete-li psíka do bytu, bu-
dete mít méně problémů, pořídíte-li si štěňátko, vychované v bytě.
 Štěně z bytu může být choulostivější - zvláště tehdy, když by
mělo být v chladnějším období u nového majitele dáno rovnou do kotce.
Bývá však čistotnější a více upnuté na člověka, protože mu obvykle
byla věnována větší individuální péče než např. štěněti z velkochovu.
 Štěně z kotce nemá tak vyvinutý smysl pro čistotu, ke které
nebylo nijak vedeno, ale zase bývá samostatnější a lépe snáší pobyt o
samotě venku.

 Výchova štěněte
 Chovatelský řád jasně určuje, že čistokrevné štěně smí být pře-
dáno novému majiteli nejdříve ve věku 7 týdnů. Je to věk, kdy už je
štěně nezávislé na matčině mléce a i psychicky je připraveno na to, že
se stane součástí "nové smečky".
 Přesto ale štěně takový přechod nenese pochopitelně příliš dobře
a reaguje na něj nejen zvědavým prohledáváním neznámých míst či naopak
zalezením do tmavého místa (podle charakteru), ale především nočním
nářkem, když na něj stesk dolehne zvlášť těžce.
 Běžně proto chovatelé dávají novým majitelům ke štěněti i kousek
jeho "domova" v podobě dečky, hračky či alespoň hadříku, ve kterém je
uchován známý pach.
 Pokud štěně rovnou v noci neskončí ve vaší posteli, což bývá nej-
lákavější a nejjednodušší, dává se štěněti do jeho košíčku či boudičky
pod dečku termoláhev s teplou vodou, která mu alespoň zkraje nahradí
teplo jeho sourozenců, případně i tikající budík, který mu prý připo-
míná tlukot srdce matky. Někteří majitelé řeší kritické první noci i
tak, že si krabici se štěnětem dají k posteli a v případě nouze je ko-
nejší alespoň svou rukou.
 Pokud štěně vezmeme do postele, těžko je budeme později přesvěd-
čovat, že právě postel není právě jeho místem. Proto raději již před
příchodem štěněte do domácnosti připravíme pro štěně jeho stálé místo.
 Výběr místa pro psa je velice důležitý. Mějme na paměti, že pes
kromě procházek, výcviku a her, musí mít čas i na nutný spánek, odpo-
činek a trávení a to na místě, kde se může cítit bezpečně a které je
jen jeho.
 Místo musí být tak situované, aby jezevčík, který je mimořádně
společenský, z něj viděl všechno, co se v bytě děje a také abychom my
viděli jeho a mohli k němu čas od času prohodit pár slov. Pelíšek musí
být umístěn dále od radiátoru či kamen, ne pod oknem ani u vchodových
dveří. Prostě na místě se stálou teplotou a bez průvanu.
 Pokud máme v bytě více než jednoho psa, udělejme jim pelech spo-
lečný. Mají to moc rádi!
 Za pelíšek mu může zprvu sloužit třeba i papírová krabice, kte-
rou spíše oželíme, když ji štěně rozkouše, než pěkný proutěný košík,
který určitě jeho zoubkům neunikne - ten mu raději dáme až později,
až už nebude mít ničitelské sklony. Případně může jít o dřevěnou bed-
ničku s vyříznutým vchodem, plastickou přepravku nebo jen malou matra-
ci. Na dně krabice či bedýnky by mělo mít štěně složenou dečku či pol-
štářek s měnitelným povlakem, zajištěným druky nebo zipem (knoflíky
lákají k okusování).
 Od začátku štěně na jeho místo přivykejme, v případě potřeby je
tam nosme a později posílejme se slovy "místo". Psík se tento povel
brzy naučí respektovat a my tam můžeme psa kdykoli je to nutné poslat
s tím, že tam skutečně půjde a zůstane. Už z těchto důvodů (např. kvů-
li návštěvě, která se psa bojí) je lepší když má pes své "psí místo"
než když jsou mu místem všechna naše křesla, sedací soupravy a pohov-
ky.
 Košík ve tvaru kukaně či boudička se střechou, eventuelně plasti-
ková přenoska jsou vhodné zvláště pro hladkosrsté jezevčíky, kteří
jsou velice teplomilní.
 Skutečná výchova jezevčíka, který je psychicky mimořádně dobře
vybaven, vyžaduje především trpělivost, rozvahu a důslednost.
 Jezevčík vás miluje doopravdy a proto mu jeho lásku oplácejte
svým časem, péčí i pohlazením a "popovídáním si s ním".
 Jezevčík je skutečná osobnost mezi psy. Je temperamentní, zvědavý
a také urážlivý, když má pocit, že byl potrestán neprávem, či třeba
když jste se věnovali jinému psu nebo jej nechali samotného doma v do-
bě, kdy měl právo být s vámi.
 Jezevčík je rošťák, ale i koketa a dokáže se k lidem chovat tak,
aby z toho měl především on sám prospěch. Je kamarádem celé své
smečky, ale ze všeho nejvíc obvykle miluje pána, který s ním chodívá
do revíru. V takovém okamžiku se projeví jako pravý lovecký pes, pro-
tože pro svou loveckou vášeň opustí snadno a rád nejen teplo domova,
ale i svou misku, psí i lidské kamarády, a běda kdyby pán odešel ven s
flintou bez jezevčíka.
 Příchod nového člena rodiny - štěněte je pro všechny její dosa-
vadní členy velkým zážitkem a změnou. Zprvu si obvykle se štěňátkem
všichni hrají, mazlí a nedopřejí mu téměř ani čas na nutný spánek. Za
určitou dobu prvotní nadšení opadne a štěně se právem cítí osamocené a
zanedbávané.
 Zvlášť se to projeví v okamžiku, kdy je ponecháme prvně samotné
doma. Štěně kňučí a vyje, škrábe dveře a znovu teskní a dlouho trvá,
než se unaví a usne.
 Je proto lepší je na odloučení zvykat ještě v době, kdy jsme s
ním doma. Zprvu odejdeme, třeba jen do vedlejší místnosti a dáváme
pozor, jak štěně reaguje. Pokud kňučí, vrátíme se, pokáráme je a znovu
odejdeme. Natrvalo se vracíme až v momentě, kdy je štěně ticho, jinak
je usvědčujeme v tom, že jeho protesty mají smysl, protože nás přivo-
lají.
 Od prvního okamžiku by mělo mít štěně svého pána a vychovatele.
Obvykle si jej samo vybere - neomylnou intuicí pozná skutečnou autori-
tu pána domu.
 Štěně po příchodu domů učíme nejprve vykonávat jeho fyziologické
potřeby na určeném místě. Po probuzení, po krmení a vždy když se psík
chová nepokojně a pobíhá po místnosti, vezmeme jej a odneseme na ono
místo - nejlépe rozložené noviny. Výhodnější pro pozdější čistotnost
je přirozeně vynášet štěně ven, ale jednak je to poněkud zdlouhavější
a hlavně riskantní dokud není štěně v dokonalé imuitě proti infekčním
chorobám.
 V domácnosti dbejme na to, aby si štěně neublížilo spolknutím
nestravitelnýh předmětů - malé míčky, kousky molitanu apod. a také aby
nemohlo překousat šňůry od elektrospotřebičů.
 Venku pak dávejme především pozor na to, aby pes nevběhl pod kola
auta. Tam, kde je frekvence, je každé pouštění psa na volno nebezpečné
jak pro něj, tak pro řidiče, který by mohl havarovat ve snaze psíka
nepřejet.
 Aby byl váš pes příjemný nejen vám, ale i okolí, které ne vždy je
psům nakloněno, je nutné jej přiměřeně vychovat. K takové výchově
patří v prvé řadě okamžitá reakce psa na povel fuj. Zazní-li fuj, musí
pes nechat toho, co právě provádí. V tomto ohledu je nejdůležitější
vaše důslednost, se kterou trváte na splnění rozkazu. Obecně platí,
že nedáváme psu povel, o kterém víme, že jej pravděpodobně či zcela
jistě nesplní.
 Dobře vychovaný pes musí být především naučený, že nesmí štěkat a
skákat na cizí lidi na procházkách. Pochopitelně je nesmí ani napadat.
Příjemnější je vždy pes přátelský než takový, u kterého se musíme bát
co bude následovat, když se jej někdo věnku pokusí pohladit. Loudění
potravy na cizích i vlastních lidech také nesvědčí o dobrém vychování
psa. Napadání ostatních psů je podobnou neslušností a navíc pro jezev-
číka velmi riskantní, protože větších psů, kteří by jej za takové
chování mohli totálně potrestat je přeci jenom víc než těch menších,
kteří na jezevčíka "nemají".
 Metody výcviku jsou různé a závisí především na povaze toho
kterého psa. Jinak je nutné postupovat u psa přehnaně temperamentního
a jinak u mírného či bázlivého. Žádného psa nic nenaučíte bitím a vý-
hrůžkami. Tím lze pouze zničit charakter jezevčíka a celkově ho
zkazit, protože bití způsobuje jen bázlivost a nedůvěru k lidem.
 Úderem je vhodné potrestat především psa, který je natolik domi-
nantní, že na svého pána vrčí. Pak je třeba psa jasně odkázat do
patřičných mezí a ukázat mu, kdo je ve smečce pánem.
 Důležitou částí výchovy je naučit psa aby přijímal potravu pouze
ze své misky - na určitém místě a v určitém čase. Každý pes musí mít
misku na čerstvou vodu stále k dispozici a misku na potravu. Krmíme-li
psa od stolu, učíme jej špatným návykům, těžko se vyhneme jeho obezitě
a navíc z něj děláme nepříjemného společníka.
 Rozhodně se nedomnívejte, že vás váš pes bude milovat tím více,
čím víc si toho bude moci dovolit. Pes jako smečnové zvíře, uznává a
zbožňuje autoritu vůdce smečky. Členy smečky, kteří jsou na jeho
úrovni nebo pod ním nectí, neposlouchá a ani nemiluje (s výjimkou ná-
klonnosti k sexuálním partnerům). Ani ve smečce si psovitá šelma nesmí
všechno dovolit a dobře to ví. Pro psa je přirozené dodržovat zákony
smečky, každá nedůslednost jej přivádí do zmatku a zvyšuje jeho
postavení v jeho lidské smečce - rodině.
 Po čtvrtém měsíci života štěněte se utváří jeho vrozené
vlastnosti a nastává další etapa fyzického a psychického rozvoje. V
této době bychom měli začít s výcvikem základní poslušnosti, která
sestává z přivolání, chození na vodítku i bez něj, případně sedání na
povel.
 Zásadním cílem výcviku jezevčíka je naučit jej poslušnosti, kázni
a spolupráci s člověkem, stejně jako rozvíjení jeho vrozených vloh. Je
velkou chybou držet jezevčíka výhradně pro jeho exteriér a zanedbávat
přitom rozvoj jeho vrozených vlastností loveckého psa. Jezevčík je
skutečně pracovním psem a pokud tuto šanci nemá, je jeho osobnost ve-
lice ochuzena.
 K loveckému vedení jezevčíka není nutné být aktivním myslivcem -
o loveckém výcviku tohoto plemene pojednává kapitola "zkoušky".
1. Přivolání
 Psa se zprvu snažíme přivolávat sice často, ale vždy v okamžiku,
kdy není pes zaujat něčím zajímavějším. K tomu, aby k nám pes ochotně
přiběhl používáme i různé lsti, jako jsou pamlsky, přisednutí na bobek
a případně rychlý odchod směrem od psa. Po přivolání psa znovu pusťme,
aby si přivolání nespojoval s okamžitým omezením svobody. Časem je
vhodnější nahradit volání psa jménem jasným signálem například nadzvu-
kovou píšťalkoue.
2. Chůze u nohy na voídtku i bez vodítka
 Výcvik v chození na vodítku začínáme tím, že štěněti dáme na krk
obojek (nikdy ne kšírky !). V další fázi k obojku připneme vodítko a
necháme psíka zprvu běhat s ním. Po určité době vezmeme vodítko do ru-
ky a nejprve se snažíme psíka následovat, aby jej vodítko příliš
neomezovalo. Později držíme vodtíko napjaté a snažíme se psa přimět,
aby následoval on nás. V další fázi již korigujeme jeho pohyb vodít-
kem a pes se brzy naučí vodítko respektovat.
 Nikdy nenechejme psa na vodítku táhnout - je to zlozvyk, který
neprospívá ani jeho tělesné stavbě ani naší paži.
 Podstatou tohoto nácviku je, aby pes chodil na vodítku prověše-
ném a klidně sledoval pána v jeho rytmu i směru.
3. Sedni !
 Cvik sedni je důležitý pro pozdější nácvik odložení psa na místě.
Nácvik povelu sedmi provádímě zásadně na vodítku. Při povelu sedni
zvedáme mírně hlavu jezevčíka vodítkem vzhůru a současně jej rukou
mírným tlakem na záď posadíme. Psa pochválíme a kousek s ním
popojdeme, čímž jej opět postavíme. Povel opakujeme a pes jej po krát-
ké době pochopí a ochotně si sedá na povel, zvláště když následuje od-
měna.

 Jak se s ním dorozumět ?
 Povzdechy některých majitelů psů, že jejich psík je tak chytrý,
jen mluvit, jsou poněkud sobecké a navíc neodpovídají skutečnosti. Psi
totiž s dorozumíváním žádné problémy nemají, to jen my jim obvykle
nerozumíme a ani se o to nesnažíme.
 Každý ví, že psi štěkají, když na sebe upozorňují, že vrčí, když
se zlobí a vyjí pokud jsou opuštěni. Navíc ještě vrtí ocasem mají-li
radost.
 Ovšem pes má ve skutečnosti celou škálu výrazových možností,
pomocí kterých se dorozumívá jak s ostatními psy tak i jinými
živočichy včetně člověka.
 Podstatnou složkou jeho dorozumívání jsou právě pohyby, zvukové
signály jsou jen podružné. Tyto pohyby a gesta jsou jasně stanovené a
každý pes je ovládá bez ohledu na svou plemennou příslušnost. Psi na
celém světě mluví stejnou řečí a rozumí si okamžitě.
 Štěkání je u každého psa poněkud jiné a to i mezi jedinci
stejného plemene, případně příbuznými. I člověk s průměrným sluchem má
možnost rozeznat jak různí psi různě štěkají a navíc mění hlas i při
různých příležitostech.
 Majitelé jezevčíků, slídičů a honičů dobře znají pronikavé
štěkání psa na stopě zvěře, které je úplně jiné než normální hlas psa
a bezpochyby všem psům v doslechu dává na vědomí, že jeho původce
právě štve kořist.
 Vytí u psů registrujeme poměrně vzácně, zvláště pokud máme
jediného psa. Psi totiž nejraději vyjí ve společnosti dalších psů a
zdá se, že to pro ně představuje jakýsi sborový zpěv. Sednou si blízko
sebe, jeden začne a ostatní se přidají, hlavy obrácené k sobě a zřejmě
se jim to moc líbí. K vytí psa často vyprovokuje siréna či dechový
hudební nástroj (např. hallali při zahájení loveckých akcí). Nezřídka
také vyjí osamělí psi, ale i tady jde možná o způsob jak zahnat
samotu, asi tak jako si mnozí lidé, když jsou sami pískají nebo zpíva-
jí. A opravdu někdy najde osamělý psí zpěvák někde daleko jinou osamě-
lou psí duši, která se k němu ráda připojí.
 Oproti tomu při vrčení již pes používá i výraznou mimiku -
vyhrnuje pysky a obnažuje zuby. Tady již začíná řeč gest.
 Nejnápadnějším gestem je vrtění ocasem. Příčinou tohoto mávání je
skutečnost, že pes tak "rozprašuje" svůj specifický pach při setkání s
dalším psem, který je mu sypatický, aby mu usnadnil poznání. Protože
sympatie obvykle vyvolá stejnou odezvu i na druhé straně, je většinou
po tomto gestu přátelství navázáno. Psi se pak vzájemně očichají u
kořene ocasu a od té chvíle se znají.
 Každý pes má svůj specielní pach, vycházející právě ze žláz
umístěných poblíž konečníku.
 Specifické pachy psů vylučované při kálení i pomocí moče označují
žovotní prostor svého autora. Proto věnují především psi-samci tolik
pozornosti umístění výkalů. V běžných podmínkách městských psů se díky
těmto pachovým poselstvím znají psi již před prvním skutečným setkáním
a tím lze také vysvětlit mnohé spontánní nepřátelství.
 Jinak setkání probíhá, potká-li pes psa, který mu není sympatický.
Pak postaví ocas kolmo vzhůru a tím soupeře varuje, že může počítat s
útokem. Eventuelně stáhne ocas mezi nohy, což znamená že s druhým psem
nechce nic mít a také nechce bojovat.
 Při setkání dvou psů platí zákon, že oba musí zjistit, kdo z
nich je silnější. Psi v této věci potřebují mít jasno. Proto takové
setkání má svá přesná pravidla a každý pes, který na sebe dbá, podle
nich jedná.
 Potkají-li se dva samci, zůstanou v určité vzdálenosti náhle
stát. Snaží se vypadat větší, drží hlavu vzhůru a ocas postaví kolmo k
tělu. Stojí bez pohnutí a pozorují se. Výstražné vrčení je povoleno.
Pak jdou malými, strnulými kroky k sobě a zase se zastaví, vždy
současně a jakoby s trhnutím. Když už k sobě došli, musí se pokusit
vzájemně se očichat u kořene ocasu, což ale žádný z nich nesmí strpět.
Ještě je možnost, že setkání proběhně přátelsky - za vrtění ocasy a
vzájemného očichání. Pak je toto setkání označeno na nejbližším stromě
a může se jít dál. Rozhodnou-li se však přesně určit, kdo má větší
práva, tak se chodí dál okolo sebe, za šilhání a ukazování bělma, ale
bez přímých pohledů. Čeká se, až protivník projeví slabost a pak se
zaútočí se zlostným vrčením. Jestliže v tomto okamžiků jeden z aktérů
zjistí, že je slabší, lehne si okamžitě na zem a zdvihne zadní běh. Tu
jej musí podle nepsaných zákonů druhý hned pustit, ale smí pokořeného,
který se má okamžitě vzdálit, ještě kousek pronásledovat. Později
spolu mohou oba psi navázat i přátelství.
 Pokud se setkají dva psi, kteří si spolu chtějí hrát, také se
nejprve s trhnutím zastaví. Pak si ale ten větší či silnější přilehne
a udělá se tak docela malým. Tím naznačí slabšímu, že své nadřazenosti
nechce využít. Ten druhý musí teď s velkým máváním ocasem a celkovou
přívětivostí přijít. Neučiní-li tak, je to urážka. Pak vyskočí ten
větší, nekolikrát udeří oběma předníma nohama o zem a může začít
klasická psí honička.
 Tyto zákony leckdy neuvědoměle využíváme při výcviku. Pokud k
nám náš pes nechce přiběhnout, nesmíme se dělat většími než pro psa i
tak jsme a ještě hrozivě zvyšovat hlas. Tím říkáme nevědomky psíkovi v
jeho psí řeči, že může počítat s nepříjemnostmi. Lepší je zůstat stát
a rozhodně za ním neběžet. To by považoval za výzvu ke hře nebo
skutečné pronásledování. Nejlepší je sednout si na bobek, vlídně na
psa mluvit a uhodit několikrát rukama o zem. Věřte, že tomu váš pes
správně porozumí a radostně přiběhne. Nesmíte jej v žádném případě po
příchodu potrestat, protože jste mu předtím psí řečí slibili, že se mu
nic nestane. Jinak byste nedodrželi slovo, pes by vás nechápal a
příště by vám nedůvěřoval.
 Trestáte-li psa, musí to být vždy včasné a správedlivé. Nejlepším
trestem pro psa je energicky jej chytit za obojek, tomu rozumí hned,
zatímco bití přijímá nechápavě.
 Ve smečce vůdce mladého a vzdorovitého psa volá k pořádku tím, že
jej zuby chytne za krk a strhne k zemi. Krk, který je opatřen svaly a
hustou srstí, tomuto energickému chvatu snadno odolá.
 Jinak počítejte s tím, že pes rozumí mnohému z vaší řeči. Zná
slova, která se vážou ke krmení či k procházce, ví jak se jmenuje sám,
ostatní členové rodiny, případně jeho psí kolegové.
 Pes se umí i smát a tím nemám na mysli vytažení pysků, které
někteří psi provozují jako žádost o přátelství spojenou s rozpaky.
Když zjistí, že nás toto gesto baví, předvádí je pak na požádání
kdykoliv.
 Skutečným psím úsměvem však je, když se pes na vás dívá, nechá
spadnout uši a pak je zase postaví. To je okamžik, kdy mu máte pohla-
zením dát na srozuměnou, že jste porozuměli a že jej máte rádi.
 I tlapy psa mluví za něj. Vyznáním lásky u psa je, pokud na něj
pohlédnete když právě leží vedle vás na koberci a on ohne tlapky a
zatne drápy do koberce. I tehdy byste se měli se psem pomazlit, aby
viděl, že jste jej pochopili.
 Zívání je u psa projevem nudy a netrpělivosti. Pokud pánovi
příliš dlouho trvá než se vypraví na slíbenou procházku a pes je dávno
připravený u dveří, dává zíváním na srozuměnou, že není spokojen s tím
zdržováním. Když je to moc zlé, ještě přitom potřásá hlavou.
 Všechny tyto pohyby a gesta nejsou příliš nápadné, protože jsou
určeny pro jemné reakce psích kolegů. Tomu se člověk dávno odnaučil,
protože má hrubší, ale výraznější dorozumívací prostředek ve své
slovní řeči.
 Ale snad je možné se to zase naučit už pro zlepšení vztahů a
duševní pohody mezi psy a námi.

 Péče o jezevčíka

Česání, kartáčování a koupání
 K péči o srst jezevčíka si především musíme obstarat potřebné
náčiní. Pro hladkosrsté jezevčíky stačí vlasový kartáč případně hustý
hřeben na vyčesávání blech.
 Pro dlouho a drsnosrsté jezevčíky již potřebujeme kartáč a řídký
hřeben, který je šetrnější k podsadě, především u drsnosrstých
jezevčíků. Pro přesrstěné drsnosrsté jezevčíky i pro ostraňování
odumřelé srsti dlouhosrstých je vhodný trimovací nůž či pilka na žele-
zo.
 Česání a kartáčování provádíme co nejčastěji, nejlépe denně - po
návratu z vycházky. Ošetřování srsti začínáme u hlavy a pokračujeme
přes celé tělo k prutu a končetinám. Opatrně ošetřujeme především cit-
livá místa jako hlavu, uši a břicho.
 Vyčesávání a kartáčování odstraňuje starou, mrtvou srst, kterou
pak pes neztrácí všude po bytě a navíc podporuje i krevní oběh.
 Koupání jezevčíka není za normálních okolností nutné - psa
koupeme pouze tehdy, jestliže se venku vyválel v něčem zapáchajícím či
tehdy, když je napaden zevními cizopasníky. Psa chovaného v bytě po
návratu z blátivé procházky stačí osprchovat na spodní části těla bez
použití šampónu i mýdla. K skutečné koupeli pak můžeme použít buďto
nedráždivé dětské mýdlo nebo speciální psí šampón, případně prostředek
určený ke koupání zablešených psů. Při koupeli dáváme pozor na to, aby
psu nevnikl šampón do očí a voda do uší. Samozřejmostí je, že mokrého
psa dosucha vytřeme.
Vycházky
 Procházky jsou pro psa důležité nejen s ohledem na jeho
čistotnost, ale i pro jeho psychický rozvoj a správné sociální chování
vůči cizím psům, získávání zkušeností a nových vjemů.
 Vycházky by se měly odbývat zhruba vždy ve stejnou dobu, pokud je
pes držen v bytě měly být alespoň tři denně. Se štěňaty, která teprve
učíme čistotnosti bychom měli chodit častěji, stejně tak i se starými
psy. Jedna denní procházka - nejspíš ta odpolední by měla být jednu až
dvě hodiny dlouhá (kratší opět u štěňat a psích stařečků). Na vycházku
bychom měli chodit se psem buďto před krmením nebo nejméně hodinu po
něm.
 V mraze a sněhu či dešti dbejme na to, aby pes byl v neustálém
pohybu - nehrozí mu pak prochladnutí ani omrznutí tlapek. Kabátky pro
psy nejsou příliš vhodné. Doporučit je lze jen u starších psů, kteří
mají problémy s páteří či ledvinami a to jen ve studeném období. Jinak
omezují pohyb a vliv povětří i slunečních paprsků na kůži.

 Péče o uši, oči, drápy a zuby
 Zdálo by se, že zavěšené ušní boltce u jezevčíka chrání ucho samé
před ušními záněty. Ovšem vzhledem k špatnému odvětrávání ucha, hroma-
dí se uvnitř maz a tendence k nejrůznějším ušním onemocněním je znač-
ná. Proto raději uši jezevčíka občas čistíme. Na pinzetu či tupou
špejli navineme vatu tak, aby v uchu nedošlo k jejímu stažení a suchou
vatou, eventuelně se speciálním přípravkem k čištění uší (z obchodu
pro zvířata) ucho jemně čistíme. Zůstane-li vata suchá, je všechno v
pořádku. V opačném případě raději vyhledáme veterináře. U dlouho- a
drsnosrstých jezevčíků je třeba vytrhávat srst rostoucí uvnitř ucha.
 Podobně jako uši, rovněž i oči našeho psa vyžadují péči. Sledu-
jeme, zda oko neslzí nebo dokonce nehnisá. Slzení může být způsobeno
prachem, kouřem či důsledkem silného větru (například vyklání-li se
pes za jízdy z otevřeného okénka auta). Častý a krátkodobý výtok z očí
u štěňat doprovází i výměnu chrupu.
 Shledáme-li, že oko psa není v pořádku, slzí, vymyjeme je borovu
vodou, nebo speciálním přípravkem na čištění psích očí. Při dlouhotr-
vajícím slzení nebo dokonce hnisání vyhledáme pomoc veterináře.
 Péči musíme věnovat i tlapkám a drápům psa, které u jezevčíků
hrají významnou roli, vzhledem k jejich práci (hrabání, norování).
Dlouhé drápy deformují packu a snadno se zraní. Ostré drápky štěňat
otupujeme stříháním již od narození s ohledem na mléčnou žlázu feny.
Abychom štěně během zákroku nestřihli více než jsme chtěli, pokládáme
je zády mezi naše kolena, jedna ruka přidržuje jeho tlapku, druhou
kleštičkami postupně střiháme všechny drápky. Během několika minut
je po všem.
 Nejlepším způsobem krácení drápů u dospělých psů jsou časté
a dlouhé vycházky. Ale některým jedincům přesto drápy přerůstají a po-
tom, zvládneme-li to sami, pořídíme si speciální kleště na psí drápy
anebo požádáme odborníka či veterináře.
 U dlouhosrstých a drsnosrstých jezevčíků musíme kromě drápů zkra-
covat i hojnou srst rostoucí mezi prsty. Tato srst zachycuje často
sníh, hrudky bláta i malé kamínky, chlupy plstnatí a posléze překážejí
v chůzi.
 Co se týče péče o zuby, na niž nesmíme zapomenout, spočívá pře-
devším v prohlídce zubů a odstraňování zubního kamene. Zubní kámen se
může začít tvořit i u velmi mladých psů. První zubní kámen se obvyk-
le tvoří na špičákách, dále na premolárech a molárech. Později i na
řezácích a časem zubní kámen vniká mezi zubní kořen a dáseň. Následuje
zápach z tlamy a postupné uvolňování zubů z čelisti.
 Na zdravých zubech závisí i zdraví psa. Chudozubost, paradentó-
za i zánětlivé dásně znesnadňují či znemožňují pořádné zpracování
pokrmu, což může mít za následek onemocnění vnitřních orgánů psa.
Vznik zubního kamene způsobuje obvykle špatná životospráva psa
(např.sladkosti). Aby měl pes možnost sám se zubního plaku a případně
kamene zbavit, poskytujeme mu nejlépe denně suchary, kosti, chrupav-
ky či syrovou mrkev k hryzání.
 Ošetřování zubů a jejich udržování v čistotě můžeme provádět také
mechanicky, pomocí čištění hadříkem či zubním kartáčkem, namočeným
v okysličené vodě, plavené křídě, šťávě z citronu či speciální psí
zubní pastě. Tomu musíme našeho psa přivyknout již zamlada. Děláme
to tak, že jednou rukou odhrneme pysky, aniž bychom tlamu otevírali
a druhou čistíme obnažené zuby.
 U jezevčíků, především králičích a trpasličích často zůstávají -
nejčastěji v horní čelisti - mléčné špičáky i potom, co vyrostly špi-
čáky trvalé. V takovém případě vyhledejme veterinárního lékaře, který
mléčné špičáky, jež nejsou příliš pevně v čelisti uchycené, odstraní.
 Zvláštní pozornost zasluhují anální žlázy psa. Nalézají se pod
kůží v okolí konečníku a toří se v nich tmavošedá hmota, velmi ne-
příjemná pro lidský čich. Běžně je vylučována při kálení.
 Podmínkou pro pravidelné vyprazdňování těchto žláz je správná
konzistence psí stolice a pravidelné venčení. Jestliže pes nekálí v
obvyklých časech anebo má v důsledku nesprávné výživy příliš řídký
trus, v análních žlázkách se hromadí maz, který ucpává jejich vyústě-
ní a zapříčiňuje jejich zánět.
 Zjistíme-li, že pes "sáňkuje" nebo si olizuje okolí konečníku,
vyhledáme raději veterináře, aby psu anální žlázy vyprázdnil.

 Výživa

 Podmínkou zdraví, kondice i chovatelských a pracovních úspěchů
psa je bezesporu jeho správná výživa.
 Především je nutné mít na paměti, že pes je svým založením maso-
žravec. Proto základem jeho výživy vždy zůstává maso, které by mělo
tvořit zhruba 2/3 krmné dávky psa.
 Není příliš důležité zda psu podáváme maso syrové nebo vařené.
Pokud maso prošlo veterinární kontrolou, je možné je bez obav předklá-
dat psu syrové. V opačném případě, především u masa z domácích králíků
a zvěřiny je rozhodně vhodnější tepelná úprava.
 Nejméně vhodné pro psy je maso vepřové, které je poměrně dost
tučné. Jinak menší části tuku, šlachy a chrupavky jsou pro psí výživu
velmi dobré. Při zkrmování vnitřností mějme na paměti, že například
slezina má pro psa, který na tuto potravu není přivyklý, projímavé
účinky. Plíce mají malou výživnou hodnotu, ostatní vnitřnosti jsou pro
zkrmování vhodnější (držky, srdce apod.).
 Zcela nesprávné je krmit psa uzeninami, které jsou obvykle příliš
solené, což může psům způsobit poruchy zažívání i funkce ledvin.
 Ryby a drůbež jsou pro výživu psa výborné. U ryb odstraníme
především větší, ostré kosti, u drůbeže, králíků a zvěřiny raději ne-
podáváme rourovité kosti z končetin, s výjimkou dobře uvařených či
upečených kostí kuřecích. Dobře uvařené kuřecí krky dáváme dospělým
psům celé i s obratli.
 Podstatnou složku nejen potravy, ale i zábavy poskytují psu tele-
cí kosti a chrupavky. Jsou vhodné pro trávení, odstraňování zubního
kamene i jako lepší náhražka bot a nábytku, které by jinak mladý psík
nejspíš z nudy okusoval.
 Přílohou k masité potravě jsou jednak těstoviny, rýže či ovesné
vločky, eventuelně zbylé pečivo a také nadrobno krájená či strouhaná
zelenina nebo ovoce.
 Občas můžeme psu k běžné potravě přidat žloutek či celé vajíčko -
nejlépe syrové, případně tvaroh nebo sýr.
 Podáváme-li dospělému psu mléko, což naprosto není nutné, dbejme
na to, aby bylo buď sladké nebo již zkyslé. Nakyslé mléko mu každopád-
ně způsobí průjem, stejně jako sladké mléko psu, který mu již odvykl.
 Krmíme-li jednostranně, můžeme psu do potravy přidávat vitamínové
přípravky, kterých je dnes na trhu skutečně dostatek v dobré kvalitě.
 V jídelníčku psa by se rozhodně neměly objevovat brambory a luš-
těniny, k jejichž trávení není pes uzpůsoben, dále příliš solené či
kořeněné kuchyňské zbytky.
 V současné době je možno psa poměrně kvalitně krmit i prodávanou
psí stravou, která má tu výhodu, že odpadá složitá příprava a tepelné
zpracování. Při volbě "značky" vycházejme jednak z toho, co chutná ne-
šemu psu a pak také ze složení, které by mělo být vždy uvedeno na
obalu.
 Je-li náš jezevčík žravý (a to většina bývá - především
drsnosrstí jezevčíci mají schopnost pozřít téměř jakékoli množství
každé potravy), bude ochotně přijímat jak granulované krmivo (při jeho
podávání dbejme na to, aby pes měl k dispozici větší množství vody než
normálně) - v suchém stavu či máčené, tak i psí konzervy. Přesto ale
každému psu udělá větší radost pořádný kus masa, takže pokud nám to
čas dovolí, zařaďme občas do psího menu i klasickou potravu.
 Podávání cukru nemá pro psa žádný význam, protože dostatek cukru
pes získá z ovoce, zeleniny či příloh. Nadbytek cukru má za následek
obezitu psa, která v konečném důsledku vede i ke zkrácení délky
života.
 Pokud se náš jezevčík dostane do "příliš dobré výživné kondice",
omezíme jeho krmné dávky, především podíl příloh (těstoviny nahradíme
např.strouhanou mrkví), každopádně zakážeme všem členům rodiny psu
přilepšovat pamlsky a zvýšíme jeho pohybovou aktivitu.
 U dospělých psů je vhodné zařadit jeden postní den v týdnu, kdy
pes vytráví, což má za následek lepší kondici i zdraví. Hladovku
samozřejmě nepraktikujeme u březích a kojících fen a u psů v rekonva-
lescenci.

 Veterinární prevence
 Zhruba ve dvou měsících věku je třeba dát štěně očkovat, protože
v té době již ztrácí ochranné látky, které získalo od matky.
 Je vhodné vybrat si pro svého psa veterináře, kterému důvěřujeme
a který bude do budoucna "rodinným" lékařem našeho psa. Pro případné
zdravotní problémy je rozhodně lepší, jestliže je řeší veterinář,
který psa zná i v době, kdy je zdravý.
 S veterinářem se dohodneme na prvním očkování a v návaznosti na
použitou očkovací látku i na termínech další vakcinace.
 Jezevčíci nejsou nijak zvlášť choulostiví psi a netrpí dědičnými
chorobami. Pro jejich tělesnou stavbu jsou ale někdy postiženi problé-
my s páteří. Vyhřezlé ploténky či uskřípnutí míchy způsobují větší či
menší ochrnutí, především zadních partií těla. Postižení bývají hlavně
standardní jezevčíci a z nich zvláště ti, kteří k tomu mají dědičné
dispozice a ti, jejichž páteř je zatěžována nadměrnou hmotností. Pro
prevenci tohoto onemocnění je třeba dbát na to, aby především výše
zmíněné rizikové skupiny jezevčíků neběhaly příliš po schodech (hlavěn
dolů) a aby po promoknutí neuléhali do chladného prostředí s vlhkou
srstí (prochladnutí).
 Důležité ve veterinární prevenci je, aby pes nebyl napaden para-
zity. Cizopasníci nejenže psu znepříjemňují život, ale jsou i jednou z
podstatných příčin jeho špatné kondice, problémů s osrstěním apod.
 Z vnějších cizopasníků jsou nejběžnější blechy. Zablešeného psa
buďto vykoupeme s použitím psího šampónu proti blechám, nebo jej
můžeme zbavit blech bez koupání. K tomuto účelu jsou distribuovány
různé spreje (Diffusil V, Arpalit...) či například Tiguvon, který se
aplikuje psu na kůži v oblasti kohoutku.
 Pokud je pes odblešený, nezapomeňme vystříkat i prostory, které
obývá a kde se blechy rozmnožují. Nenapadeného psa můžeme před
blechami od jiných psů chránit antiparazitárním obojkem.
 Nejčastějšími vnitřními parazity jsou škrkavky a tasemnice.
Tasemnice se mmj. přenáší i mezihostitelem blechou, kterou pes
překousne a pozře. Proto psa, který byl zablešený, nezapomeňme
následně zbavit i tasemnice.
 Přípravků proti vnitřním cizopasníkům je celá řada. Stejně jako
preparáty na vnější cizopasníky je koupíme buďto ve speciálních obcho-
dech, nebo v lékárně s veterinárním sortimentem, případně je koupíme
přímo u veterináře.
 Veterinář nám rovnou poradí, který přípravek je pro našeho psa
nejvhodnější a jak jej aplikovat.
 Máme pěkného psa. Co s ním dál ?

 Jarní svody

 Jarní svody loveckých psů pořádají okresní myslivecké spolky
pravidelně každý rok v dubnu pro psy starší 6 měsíců. Na těchto
svodech jsou mladí psi odborně prohlédnuti především z hlediska závaž-
ných exteriérových vad. Protože na jarních svodech se nesestavuje žád-
ný katalog, často není nutné ani psy předem písemně hlásit, stačí si
přesně zjistit kdy a kde svod probíhá. Na místo se dostavíme se psem
včas a vezmeme s sebou nejen jeho průkaz původu,ale i očkovací průkaz,
ve kterém má pes záznamy o povinném očkování. Psi se zde posuzují
jednotlivě, rozhodčí jezevčíka změří (pokud jde o trpasličí či králi-
čí ráz), případně zváží, zkontroluje mu chrup, proutek a u psa i
pohlavní orgány. Pes na svod nemusí mít žádný speciální výcvik, ale
musí se nechat klidně změřit a nechat si otevřít tlamu za účelem pro-
hlídky chrupu.
 Nedostává zde ocenění, pouze posudkový list, ale zvlášť nezkuše-
ný majitel se tu obvykle dozví, jaké má jeho jezevčík do budoucna
šance na úspěch na výstavě a případné zařazení do chovu. Tyto svody
mají svůj velký význam pro chov, protože mapují výskyt nežádoucích vad
i u těch jedinců, kteří v dospělosti neabsolvují žádnou výstavu.
Pokud rozhodčí zjistí u psa vylučující vadu, ví majitel, že takového
psa nemá smysl hlásit na výstavu a ušetří si peníze i zklamání ze
špatného posudku.
 Pro novopečené majitele čistokrevného psa mají pak ten význam, že
se tu seznámí s podobně "postiženými" lidmi i s atmosférou předvádění
psů a v neposlední řadě se obvykle dozví, jaké má jejich miláček šance
na budoucí výstavní kariéru.
 Jejich pes se tu leckdy poprvé dostane do velké psí společnosti a
později na výstavě, kde už jde o víc, bude méně vyplašený či naopak
agresivní.

 Výstavy

 Jezevčíci starší 6 měsíců mohou být již posouzeni i na výstavě.
Výstavy mají různé stupně, ale není nutné je absolvovat postupně.
 Jezevčíci jsou posuzováni jako devět samostatných plemen, podle
velikosti (normální ráz, trpasličí a králičí) a druhu srsti (hladko,
dlouho a drsnosrstí).
TYPY VÝSTAV A ZADÁVANÁ OCENĚNÍ:
 Nejnižším typem výstav jsou výstavy oblastní, které každoročně
pořádá Českomoravská kynologická jednota zhruba po jedné v každém kra-
ji v měsících květen až září. Na těchto výstavách jsou psi oceňováni
ve třídách dorostu (6 - 9 měsíců), mladých (9 - 18 měsíců), otevřené
(od 15 měsíců), pracovní (od 15 měsíců pro jezevčíky se zkouškou z vý-
konu mimo zkoušek vloh), vítězů (od 15 měsíců pro jedince s titulem
šampióna, národního či klubového vítěze) a veteránů (pro jedince star-
ší 8 let). Psi a feny se posuzují zvlášť. Ve třídě dorostu se zadává
ocenění nadějný či velmi nadějný, v ostatních třídách pak známky vý-
borná, velmi dobrá, dobrá, dostatečná. Ocenění psi dostávají v kruhu
stužky rozlišené barevně podle známky, kterou pes obdržel. Bílá stužka
je zadávána štěněti, oceněnému ve třídě dorostu jako velmi nadějný,
žlutá pak za ocenění nadějný. Výborný jedinec má stužku modrou, velmi
dobrý červenou, dobrý zelenou a dostatečný fialovou.
 Nejlepší jedinec v každé třídě, oceněný známkou výborný může zís-
kat titul Vítěz třídy.... Mezi vítězi tříd otevřené, pracovní a vítězů
se rozhoduje o nejlepším psu a feně, který dostane titul Oblastní ví-
těz.
 Vyšším typem jsou výstavy národní (probíhají každoročně jedna v
Čechách a druhá na Moravě) a speciální (Klub chovatelů jezevčíků
pořádá vždy na podzim samostatnou klubovou výstavu). Na těchto výsta-
vých je rozdělení do tříd stejné jako na oblastních, vítězové třídy
otevřené, pracovní a vítězů získávají místo titulu Vítěz třídy čeka-
telství národního šampionátu - CAC. Výborný II. za CACem může získat
titul res.CAC. Nejvyšším titulem na národní je Národní vítěz, na spe-
ciální pak Klubový vítěz.
 Členské státy FCI pořádají také mezinárodní výstavy (v ČR probí-
hají obvykle čtyři, z toho dvě v Brně a dvě v Čechách).
 Na mezinárodní výstavě je třída vítězů nahrazena třídou šampiónů
(přístupná pouze psům s uznaným titulem národního či mezinárodního
šampióna). Nejvyšším titulem pro nejlepšího dospělého psa a fenu je tu
čekatelství mezinárodní šampionátu - CACIB, druhý nejlepší pak získává
res.CACIB.
 Do třídy pracovní lze na mezinárodní výstavě přihlásit pouze
jezevčíka, který absolvoval zkoušku z norování, kterou FCI plemenům
norníků nařizuje.
 Nejvyšším typem výstavy je výstava světová, která se koná každý
rok pouze jedna, na různých, předem plánovaných místech světa. Nejvyš-
ším zde zadávaným oceněním je Světový vítěz, který je pro svou jedi-
nečnost velice prestižním titulem.
 Na vyšších výstavách bývá vyhodnocován i nejlepší jedinec v té
které rase - Vítěz plemene - BOB (Best of Breed), ve vyšší soutěži pak
vítěz skupiny FCI. Jezevčíci tvoří jednu ze samostatných deseti skupin
FCI - IV. a tak vítězem skupiny - BOG (Best of Group) je vyhodnocen
nejkrásnější z Vítězů plemene ze všech devíti rázů a druhů srsti. No-
sitelé titulu BOG pak postoupí do nejvyšší soutěže - o nejkrásnějšího
psa výstavy - BIS (Best in Show).
 Kromě těchto soutěží probíhají na vyšších výstavách i další, jako
např. Soutěž o nejkrásnější pár psů (soutěží zde pes a fena stejného
plemene a jednoho majitele), Soutěž chovatelských skupin (minimálně
tři jedinci téhož plemene, pocházející z jedné chovatelské stanice,
ale od dvou různých matek či po dvou různých otcích), Soutěž o nejlep-
šího mladého psa (střetávají se zde vítězové tříd mladých všech ple-
men) a nejlepšího veterána. Dále pak soutěže Junior handling, na kte-
rách se hodnotí jak děti různých věkových kategorií dokáží předvést na
výstavě psa. Zde se posuzuje nikoli kvalita předváděného psa, ale do-
vednost, s jakou jej dítě umí prezentovat.
 Český šampionát získá pes či fena, který obdržel nejméně tři če-
katelství CAC nejméně ve dvou výstavních sezónách, minimálně od dvou
různých rozhodčích, z toho jeden CAC musí získat na mezinárodní výsta-
vě.
 Nejvyšším titulem šampióna je Mezinárodní šampionát krásy FCI,
který je zadáván různým plemenům za různých podmínek. Jezevčík k zís-
kání tohoto titulu musí získat nejméně dvě čekatelství CACIB, ve dvou
různých zemích, z nichž jedna je zemí původu plemene (SRN) nebo zemí
bydliště majitele psa. Tato čekatelství musí pes získat v rozmezí mi-
nimálně 12 měsíců + jednoho dne. Kromě toho musí jezevčík absolvovat
zkoušky příslušné svému plemeni - tedy zkoušky z norování nejméně ve
III.ceně.
KLASIFIKACE PSŮ:
 Ve všech třídách mimo třídu dorostu se stanovuje pořadí 4 psů
oceněných známkou výborná či velmi dobrá.
 Uvedená klasifikace musí odpovídat těmto definicím:
 výborná - tato známka smí být přiznána jen takovému jedin-
 ci, který se velmi přibližuje ideálu jak ho po-
 pisuje standard, je předveden ve výborné kondi-
 ci. Jeho povaha musí být harmonická a vyrovnaná.
 Typem musí pes odpovídat své třídě a musí mít
 prvotřídní postoj těla. Převaha jeho kvalit musí
 vyvážit drobné nedostatky. Musí vykazovat typic-
 ké vlastnosti svého plemene.
 velmi dobrá - tato známka se přiznává takovému jedinci,
 který má typické vlastnosti svého plemene
 vyvážené proporce a je v dobré kondici.
 Prominou se mu drobné vady, nikoli však
 vady morfologické. Toto ocenění musí být
 uděleno jen prvotřídnímu jedinci.
 dobrá - toto ocenění se uděluje jedinci, který sice vyka-
 zuje znaky svého plemene, ale má viditelné hrubší
 vady.
 dostatečná - toto hodnocení obdrží jedinec, který sice vy-
 kazuje znaky svého plemene, ale jehož těles-
 nému vzhledu chybí do ideálu velmi mnoho.
 vyloučen z posuzování - musí být jedinec s vadami, které
 standard taxativně uvádí jako
 vady vylučující, dále pak jedinci
 u nichž byl proveden operativní
 zákrok, zakrývající vrozenou vadu
 exteriéru.
TITULY: Vítěz třídy může být udělen jedincům, kteří získali v dané
 třídě ocenění výborný 1 mimo těch případů, kdy tento jedinec
 obdržel CAC.
DŮLEŽITÉ BODY VÝSTAVNÍHO ŘÁDU:
 Výstava se koná za každého počasí !
VYSTAVOVATEL má právo: - obdržet originál výstavního posudku, diplom,
 oceňovací stužku a případně získanou cenu
 - používat tituly, které pes na výstavách
 získal
 - nechat si zapsat výstavní ocenění do průkazu
 původu
 - protestovat proti formálnímu nedodržení vý-
 stavního řádu
ROZHODČÍ má právo: - upozornit na nevhodné počínání vystavovatelů,
 pořadatelů nebo pomocníků ve smyslu ustanovení
 tohoto řádu a při jeho hrubém porušení odmít-
 nout posuzovat
 - neposoudit jedince, který nastoupil opožděně do
 kruhu, pokud zpoždění není způsobeno pořadate-
 lem. V případě, že jedinec byl posouzen doda-
 tečně a nemohl se zúčastnit soutěže, nelze mu
 zadat pořadí.
 - neposoudit neovladatelného nebo agresivního je-
 dince
ROZHODČÍ: se při posuzování řídí výhradně a pouze standardem FCI v
 jeho plném znění
PROPOZICE A PŘIHLÁŠKY NA VÝSTAVU:
 Propozice na jednotlivé výstavy získá zájemce buďto přímo u pořa-
datele, nebo prostřednictvím Plemenné knihy či chovatelského klubu.
Propozice s přihláškou je třeba si obstarat včas, neodvolatelná
uzávěrka přihlášek bývá až dva měsíce před termínem výstavy. Pes,
který nebyl včas přihlášen, nemůže být uveden ve výstavním katalogu
(ten se dává do tisku krátce po uzávěrce přihlášek) a pes, který není
uveden v katalogu, nesmí být na žádné výstavě posouzen! Právě tak
nemůže být posouzen pes, jehož přihláška, byť včas odeslaná, nebyla
pořadateli včas doručena (např.vinou pošty) a pes tedy nebyl zařazen
do katalogu. V takovém případě, doloží-li vystavovatel podání
přihlášky podacím lístkem, vrátí mu pořadatel uhrazené startovné. Pro-
to posílejte přihlášky vždy doporučeně a nedostanete-li potvrzení o
přijetí přihlášky, kontaktujte raději pořadatele, abyste nejeli mnohdy
dost daleko zbytečně.
 Není-li v propozicích uvedeno jinak, potvrzuje pořadatel vždy
písemně přijetí přihlášky a zasílá takzvaný vstupní list pro jednu či
dvě osoby, tvořící doprovod vystavovaného psa.
 Výstavní poplatek se platí obvykle při podávání přihlášky a
platba se dokládá posledním lístkem složenky nebo jeho kopií, přilože-
nou k přihlášce. Výši výstavního poplatku určuje výhradně pořadatel
výstavy a bývá tím vyšší, čím vyšší je typ výstavy.
 Za druhého a dalšího psa stejného vystavovatele na jedné výstavě
bývá poplatek nižší o cenu katalogu, který dostává vystavovatel
automaticky při přejímce. Nižší bývá obyčejně i poplatek za přihlášení
psa do třídy dorostu a veteránů.
PŘÍPRAVA A PŘEDVÁDĚNÍ PSA:
 Je-li pes na výstavu přihlášen, je třeba si v dostatečném časovém
předstihu zkontrolovat, zda má v pořádku veterinární průkaz. Při
přejímce na výstavě musí vystavovatel předložit veterinární kontrole
očkovací průkaz psa či atest, v němž je zaznamenáno, že pes byl řádně
očkován proti vzteklině, psince, případně parvoviróze, nejdéle 1 rok a
nejméně 1 měsíc před konáním akce a že je zdráv a pochází z místa, kde
není vyhlášena karanténa masožravců. Zkontrolujte si veterinární
podmínky výstavy uvedené v propozicích a nejdříve 5 dní před konáním
výstavy navštivte veterináře, který vám osvědčení vydá.
 Při hlášení feny na výstavu počítejte i s jejím háráním a nehlaš-
te ji raději na termín, kdy se dá hárání očekávat. Nemocné psy a psy
zdravotně handicapované (kulhající apod.) také nelze vystavovat, stej-
ně jako psy, jimž byla operativně odstraněna vada exteriéru.
 Psa na výstavu připravujeme jak po exteriérové tak i po psychické
stránce. Potřebuje-li pes vykoupat, neděláme to u dlouho a drsnosrs-
tých jezevčíků těsně před výstavou, ale nejméně 14 dní předem. Jinak
je srst rozevlátá, nelesklá, takzvaně otevřená a u drsnosrstých navíc
ještě měkčí než normálně. U všech jezevčíků včas odstraníme odumřelou
srst důkladným vyčesáním či vykartáčováním, potřebuje-li to pes,
necháme mu zkrátit přerostlé drápy a očistit zubní kámen. Vyčistíme
vnitřní stranu slecha, aby bylo možné zkontrolovat tetovací číslo. Psa
naučíme dobře chodit na vodítku, t.j. tak aby netáhl on nás či my jeho
a to ani v cizím prostředí a za přítomnosti dalších psů. Pes má chodit
na vodítku volně, klusem, s hlavou vztyčenou (docílíme to tím, že psa
fixujeme buďto na pamlsek v ruce nebo nějakým nacvičeným povelem ať už
"kočička" či "ring" - u "profesionálních vystavovatelů" apod). Pes by
se neměl bát přejít po prkně,které bývá ve výstavním kruhu položeno
u stolu rozhodčího a ani na něm pak zůstat stát ve výstavním postoji.
Výstavní postoj je takový, kdy pes stojí rovně se zvednutou hlavou,
přední běhy má rovnoběžně vedle sebe a jeden zadní je mírně zakročen
dozadu. Prut by měl mít pes přirozeně nesen, t.j. dolů, ani v afektu
zvednutý ani přitisknutý k břichu (u bázlivých psů).
 Pes musí být zvyklý v klidu si nechat zkontrolovat chrup, tetova-
cí číslo, proutek a u psů i pohlavní orgány. Toto je možné snadno včas
nacvičit za přítomnosti psu neznámých osob, stejně jako chození v kru-
hu, kdekoliv, třeba na hřišti s dalšími psy.
 Psy, žijící v kotcích je dobré vzít párkrát před výstavou na ně-
jaké frekventované místo a přivyknout je i chůzi na hladké ploše (be-
ton, lino apod.) a naopak městské - domácí psy v mokré trávě.
 Každoročně slýcháme ve výstavních kruzích, že pes je z hájovny
a není zvyklý na beton, na lidi, nebo naopak že psíka vyšší tráva
píchá a mokrá studí. Toto všechno má vliv na to jak se pes prezentuje
a vystavovatel je pak zklamán horším oceněním psa, který ovšem objek-
tivně v dané situaci nemohl být lépe oceněn, protože se bázlivě hrbil,
škrtil na vodítku, nechodil vůbec, nebo si nenechal zkontrolovat chrup
(psa, který je agresivní, ať už z bázlivosti, to nejčastěji, nebo
prostě díky špatným nervům, by rozhodčí neměl vůbec posoudit).
 Vystavovatel má dbát na to, aby se pes před nastoupením do kruhu
vyvenčil a rozchodil. Vystavovatel, který svého miláčka v kruhu více
nosí než vodí, je pro smích koroně a snižuje prestiž loveckého pleme-
ne. Psa na výstavu nevozíme příliš nakrmeného, už proto aby mu nebylo
špatně v autě, nekálel a nezvracel v kruhu apod. Pochopitelně pes,
který je předváděn v příliš blahobytné kondici, nebo naopak příliš hu-
bený bývá hůře oceněn než pes, který je tak akorát, už proto, že vyka-
zuje vady, které by v normální formě neměl, eventuelně je příliš těž-
ký, či má nadstandardní objem hrudníku (trpaslíci) apod.
 Na výstavu přijíždíme včas, v době určené pořadatelem pro přejím-
ku psů a dáváme pozor, abychom byli včas u svého kruhu. V jakém kruhu
bude pes vystavován se dozvíme z katalogu, rozdělení kruhů je pak buď-
to také v katagolu nebo na cedulích na výstavišti. U vyšších typů výs-
tav bývá v katalogu časový rozvrh posuzování jednotlivých tříd, u os-
tatních pak je na tabuli v kruhu rozpis plemen a tříd jak budou za se-
bou posuzovány. Vystavovatel, který se dostaví do kruhu opožděně, ne-
musí být již posouzen, zvláště když tituly v jeho třídě byly již zadá-
ny.
 Čísla, která vystavovatel dostává dvojmo buďto při přejímce nebo
přímo ve výstavním kruhu před posuzováním připevní viditelně sobě na
oděv a psovi na vodítko, nejlépe nahoru, aby psa nerušilo. Výstavní
vodítko by mělo být jednoduché, buďto výstavní šňůra, která se dá za-
škrtit psovi na krku, nebo úzký obojek s vodítkem. Široké obojky ruší
opticky linii krku psa, stejně jako obojky příliš barevné. Samozřejmě
zcela nevhodné jsou kšírky, které naštěstí u jezevčíků nevídáme. Výs-
tavní vodítka lze dnes již koupit prakticky na každé výstavě u stánku
s psími potřebami.
 Do kruhu nastupuje vystavovatel poté co vedoucí kruhu vyhlásí
nástup jeho třídy nebo jeho čísla. Vedoucímu kruhu odevzdá průkaz pů-
vodu a seřadí se podle katalogových čísel s ostatními vystavovateli.
Po kontrole tetovacích čísel, chrupu a zvážení posuzuje rozhodčí ob-
vykle celou třídu v pohybu. Snažte se chodit dostatečně svižně, aby
pes byl přinucen klusat, při pomalém "šoulání" kruhem jde pes krokem
a v kroku, který není jeho přirozeností vykazuje i vady, které normál-
ně nemá. Pokud jdou vystavovatelé před vámi pomalu, obcházejte kruh
těsně při "provazu" nebo jim dejte malý náskok či je požádejte o mírné
zrychlení tempa. V akci obvykle rozhodčí určí předběžné pořadí, vyhlá-
sí jaké asi známky kterým psům zadá a pak psy posuzuje individuálně.
Na každé výstavě má vystavovatel právo nenechat si ocenění zapsat do
průkazu původu, pokud s ním není spokojen. Rozhodčí toto jeho právo
musí respektovat, ale nicméně musí být i na psa, který odstoupil, na-
psán posudek.
 Počítejte s tím, že výstava je společenská událost, které věnu-
jete téměř celý den a nehoňte proto posuzovatele, aby vašeho psa po-
soudil hned teď, protože spěcháte k babičce na oběd, nebo protože
prší. Rozhodčí musí být na výstavě dříve než vy a déle než vy a je tam
hlavně kvůli vám.
 Proti rozhodnutí posuzovatele není možné podat protest, rozhodčí
má na svůj výrok právo ať už je jakýkoliv. Protest je možné podat pou-
ze z formálních důvodů (např. je-li posouzen pes, který není v katalo-
gu, nebo je zařazen ve třídě do které nepatří apod.).
 Hádky s rozhodčím v kruhu či komentování jeho posuzování "za pro-
vazem" je nesportovní a neslušné. Počítejte vždy s tím, že rozhodčí by
měl problematice rozumět více než vy, že vašeho psa vidí nezaujatýma
očima a že má nárok na svůj, jakkoli subjektivní názor. Navíc psa ze
své pozice vidí lépe než vy, který na něj v kruhu pohlížíte "svrchu"
a těžko zaznamenáte jeho hřbetní linii, mechaniku pohybu v dané chvíli
apod.
 Nakonec vám přeji mnoho úspěchů a každopádně, i kdyby zrovna váš
pes nebyl kandidátem na nejvyšší výstavní mety, alespoň hodně pěkných
zážitků a nových přátelství.

VÝBĚR JEZEVČÍKŮ DO CHOVU:
 Na nižších výstavách (oblastní, klubová, národní) probíhá ještě
zadávání "kandidátů chovu" - což je jedna z podmínek pro zařazení je-
zevčíka do chovu. Tohoto výběru se mohou zúčastnit psi a feny starší
12 měsíců, kteří byli na této výstavě oceněni známkou výborná nebo
velmi dobrá.
 Za kandidáty chovu nemohou být vybráni jedinci těžší než 9 kg
(u standardních fen) resp. 9.50kg (u standardních psů), chudozubí
(u standardního rázu) či ti, kterým chybí více než dva zuby z katego-
rie P1, M3 (trpasličí a králičí).
 Cílem tohoto výběru je aby do chovu byli zařazování jezevčíci
zdraví, konstitučně pevní, co nejlepší stavby těla, s dobrými nervy,
v rámci daného standardu. Výběr je prováděn po skončení posuzování
v jednom z kruhů, který bývá určen a vyhlášen již při zahájení výsta-
vy. Je v zájmu klidného výběru, aby byli majitelé psů a fen trpěliví
a když již se rozhodli věnovat celý den této výstavě, aby nespěchali
domů a nedožadovali se urychlení výběru, který se odbývá pouze jeden-
krát v celé výstavní kariéře psa. Komise musí mít pro svou práci klid
a nemůže pracovat v časovém stresu. Vždy je posuzována a vybírána celá
skupina podle velikosti a osrstění, zvlášť psi a zvlášť feny, tak, aby
přihlížející chovatelé a zájemci měli přehled o vybraných jedincích
a celkové úrovni chovu v daném regionu. Komise musí znovu každého je-
dince zvážit, zkontrolovat zuby, skus, barvu oka, proutek, hrudník,
povahu a celkovou kondici.

 Chovatelské normy a standard

 Na výstavě jsou psi posuzováni vyškolenými rozhodčími -
specialisty pro to které plemeno, kteří mají obvykle dlouholetou cho-
vatelskou praxi. Protože jsou psi posuzováni lidmi a na exteriér zví-
řete, podobně jako na umění či třeba lidskou krásu, nelze mít žádnou
šablonu, je i posuzování psů poněkud subjektivní záležitostí. Každý
máme trochu jiný vkus a každý trochu jinak vidíme. Nicméně se rozhodčí
na výstavě kromě svých zkušeností a svého osobitého pohledu na psa mu-
sí řídit především platným standardem. Každé čistokrevné plemeno psa
má poměrně dopodrobna vypracovaný standard, který taxativně uvádí,
jak v které pozici má ideální představitel plemene vypadat. Rozhodčí
tedy nemůže tento standard obcházet, tolerovat vady, které standard
vymezuje jako lehké, těžké či dokonce vylučující nebo naopak požadovat
něco, co standard nepožaduje. Jiná věc jsou pak chovné podmínky, které
si chovatelský klub v každém státě upravuje podle svých možností a
potřeb, obvykle s přihlédnutím ke stavu chovatelské základny.
Málopočetná plemena, která je třeba nejprve rozšířit mají přirozeně
mírnější chovné podmínky než psi, jejichž chovná základna je dostateč-
ně široká a umožňuje tak přísnější výběr.
 Podmínky chovnosti jezevčíků
-¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¬
-                                                                      -
-           normální ráz - psi i feny              -
+¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦T¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦T¦¦¦¦¦¦¦¦T¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦+
-výstavní ocenění - pracovní kritéria  -  zuby  -     poznámka         -
+¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦+¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦+¦¦¦¦¦¦¦¦+¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦+
-výborná          - ZV + norování      - úplný  - hmotnost:            -
-                 - nebo               - chrup  - psi do 9.50 kg       -
-nebo             - LZ + norování      -        - feny do 9.00 kg      -
-                 - PZ + norování      -        -                      -
-velmi dobrá      - HZ + norování      -        - výběr komisí do chovu-
-                 - VZ + norování      -        - na oblastní, národní -
-na výstavě v ČR  -                    -        - či klubové výstavě,  -
-                 - hlasitost na stopě -        - na které byl jedinec -
-                 - nejméně známka "3" -        - oceněn ve věku mini- -
-                 -                    -        - málně 12 měsíců.     -
-                 - bezkontaktní noro- -        -                      -
-                 - vání - zkouška no- -        - Výběr do chovu se    -
-                 - váčků:             -        - provádí v předem ur- -
-                 - ochota k práci mi- -        - čeném kruhu po skon- -
-                 - nimální známka "3" -        - čení posuzování, tří--
-                 - hlasitost min. "2" -        - člennou komisí.      -
+¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦+¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦+¦¦¦¦¦¦¦¦+¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦+
-                                                                      -
-  trpasličí a králičí ráz - psi i feny   -
+¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦T¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦T¦¦¦¦¦¦¦¦T¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦+
-výstavní ocenění - pracovní kritéria  - zuby   -      poznámka        -
+¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦+¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦+¦¦¦¦¦¦¦¦+¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦+
-výborná          - jakákoli úspěšně   -mohou   - výběr komisí do chovu-
-                 - absolvovaná zkouška-chybět  - stejně jako u normál--
-nebo             - uvedená            -nanejvýš- ního rázu            -
-                 - ve Zkušebním řádu  -2 zuby  -                      -
-velmi dobrá      - ČMMJ               -(pouze  - obvod hrudníku:      -
-                 -                    -z kate- -                      -
-na výstavě v ČR  -                    -gorie   - u králičích do 30cm  -
-                 -                    -P1, M3) - u trpasličích do 35cm-
L¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦+¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦+¦¦¦¦¦¦¦¦+¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦¦-






Federation cynologique internationale
číslo 148 b 27.června 1964
 standard: JEZEVČÍK
 země původu: Německo

CELKOVÝ VZHLED: Nízká, protáhlá, ale pevná postava s krátkými běhy,
dobře osvalená, směle vyzývavé držení hlavy a inteligentní výraz.
Přesto, že končetiny jsou v poměru k dlouhému tělu krátké, nevypadá
ani zakrsle, těžkopádně nebo v pohybu omezeně ani lasicovitě štíhle.
HLAVA: Protáhlá, suchá, ostře výrazná, stějnoměrně se zužující shora
i ze strany ke špičce nosu. Temeno je ploše klenuté a probíhající poz-
volna bez stopu (čím menší čelní sklon - "stop" - tím typičtější) do
jemně tvarovaného a lehce klenutého hřbetu nosu. Nadočnicové oblouky
výrazně dominují. Nosní chrupavka a čenich dlouhé a úzké. Pysky pevně
napjaté, kryjící dobře dolní čelist, ani převislé ani chobotnatě špi-
čaté, s lehce naznačeným ústním koutkem, nosní otvory zřetelně otev-
řené. Tlama zasahující až za oči, se silně vyvinutým chrupem a če-
listmi, přesně do sebe zapadající špičáky, nůžkový a klešťový skus
jsou rovnocenné.
OČI: Středně velké, oválné, položené po stranách hlavy, s jasným ener-
gickým a přece přátelským výrazem, nikoliv pichlavé. Barva zářivě tma-
vě červenohnědá a červenohnědá u všech barev srsti. U šedých nebo
skvrnitých psů nejsou skelné, rybí nebo perleťové oči příliš na záva-
du, ale ani žádoucí.
SLECHA: Vysoko, ale ne příliš vpředu nasazené, dostatečně velké, ale
ne příliš dlouhé, pěkně zaokrouhlené, ne úzké, špičaté nebo zřasené.
Pohyblivé. Předním okrajem přiléhající těsně k líci.
KRK: Dostatečně dlouhý, svalnatý, suchý, bez hrdelního laloku, s leh-
kým klenutím v šíji, volně vysoko nesený.
PŘEDNÍ KONČETINY: Odpovídají namáhavé činnosti pod zemí, svalnaté,
silné, dlouhé a široké.
a) Lopatka: Dlouhá a šikmo uložená, pevně přiléhající k dobře vyvinu-
tému hrudnímu koši, s pevnými a tvarovanými svaly.
b) Paže: Má stejnou délku jako lopatka, svírá s lopatkou pravý úhel,
se silnou kostí a pevně přiléhající k žebrům, ale dobře pohyblivá.
c) Předloktí: Krátké, pouze s lehkým vbočením dovnitř, vpředu a po
stranách s pevnými a tvarovanými svaly. Dlouhé tak, aby činilo asi
jednu třetinu kohoutkové výšky psa.
d) Zápěstí: Jsou položena k sobě poněkud blíž při porovnání s klouby
ramenními.
e) Záprstí: Tvořící spěnku, nemá být při pohledu ze strany ani strmé
ani prohnuté.
f) Tlapy: Uzavřené, dobře klenuté, silné polštářky.
g) Prsty: Z pěti prstů slouží čtyři k našlapování. Trvale těsně u se-
be, se zjevným klenutím prstních článků, se silnými drápy a hrubými
polštářky.
TRUP:
a) Hřbet: Má mít vysoký a dlouhý kohoutek, v dalším průběhu je hřbet
rovný, s lehkým klenutím v bederní krajině.
b) Hrudník: Prsní kost zřetelně vystupující tak, že na obou stranách
jsou vidět dolíky. Hrudní koš je při pohledu zpředu oválný a ze strany
prostorný, poskytující možnost širokého rozložení srdce a plic. Žebra
rozložena daleko dozadu s postupným přechodem na břišní linii. Při
správné délce a zaúhlení ramene a paže, zakrývá přední běh při pohledu
ze strany nejnižší bod hrudníku.
c) Břicho: Mírně vtažené.
ZADNÍ KONČETINY:
a) Záď: Dlouhá, široká, kulatá s dobře vyvinutými svaly.
b) Pánevní kost: Ne příliš krátká, dostatečně silně vyvinutá, postave-
ná mírně šikmo.
c) Stehno: Silné, dostatečně dlouhé, zahnuté v pravém úhlu k pánvi.
d) Kýta: Plně zakulacená.
e) Koleno: Široké a silné.
f) Holeň: Ve srovnání s ostatními psy krátká, postavená v pravém úhlu
ke stehnu, napjatě osvalena.
g) Pata: Široce založená se silně vyčnívající patní kostí.
h) Zánártí: Dlouhé, pohyblivé ve vztahu k holeni, zahnuté lehce směrem
dopředu.
i) Zadní tlapa: Čtyři uzavřené a pěkně klenuté prsty, stejně jako
u přední tlapy. Celá noha spočívá na polštářcích chodidla, ne však je-
nom na drápech. Krátké drápy. Zadní noha má být při pohledu zezadu
zcela rovná.
PRUT: Nesen v téže linii jako páteř, bez silného zakřivení.

ZVLÁŠTNÍ ZNAKY RŮZNÝCH DRUHŮ JEZEVČÍKŮ:
Jezevčíci se chovají ve třech typech odlišných podle osrstění a to:
a) Hladkosrstý jezevčík
b) Dlouhosrstý jezevčík
c) Drsnosrstý jezevčík
Všechny tři druhy musí odpovídat výše uvedeným znakům. Zvláštní poža-
davky pro tři varianty srsti jsou:
A: HLADKOSRSTÝ JEZEVČÍK
Srst: Krátká, hustá, lesklá, hladce přiléhající, bez holých míst.
Vady osrstění: Příliš jemná a řídká srst, kožené konce uší, místa bez
srsti nebo všeobecně příliš hrubá a bohatá srst.
Prut: Plynule probíhající, zcela, ale ne příliš bohatě pokrytý srstí.
Trochu delší ostřejší srst na spodní straně není chyba, ale platí jako
znak kvalitní srsti. Kartáčovitý prut je chybný, rovněž prut částečně
nebo zcela bez srsti.
BARVA SRSTI, NOS, DRÁPY:
a) Jednobarevní jezevčíci: Barva červená, červenožlutá a žlutá všechny
s nebo bez černé příměsi. Přednost má čistá barva, červenou barvu je
třeba posuzovat jako hodnotnější než červenožlutou a žlutou. Také psi
s výrazně černou příměsí patří do této skupiny, nikoliv do jiné barvy.
Nos a drápy černé. Červené se připouští, ale nejsou žádoucí.
b) Dvoubarevní jezevčíci: Barva výrazně černá nebo hnědá, šedá či bí-
lá, vždy s rezavě hnědým nebo žlutým pálením nad očima, po stranách
tlamy a dolního pysku, na vnitřní hraně ucha, na prsou, na vnitřní
zadní straně běhů na tlapách, kolem konečníku a odtud asi do třetiny
až poloviny spodní strany prutu.
Nos a drápy u černých psů černé, u hnědých hnědé nebo černé, u šedých
nebo bílých psů nos a drápy šedé, také masově zbarvené, to ale není
žádoucí, u bílých má přednost černá. U jednobarevných a ne přímo bí-
lých dvoubarevných jezevčíků není bílá barva žádoucí, ale jednotlivé
bílé skvrny nejsou důvodem k diskvalifikaci.
c) Skvrnití (tygrovaní, žíhaní) jezevčíci: Základní barvou srsti tyg-
rovaného jezevčíka je světlá, nahnědlá, šedá až bílá s tmavými ne-
pravidelnými skvrnami (velké plochy nejsou žádoucí) tmavošedé, hnědé,
červenožluté nebo černé barvy. Požaduje se, aby nepřevládala ani svět-
lá ani tmavá barva. Zbarvení žíhaných je červená nebo žlutá s tmavším
žíháním. Nos a drápy stejné jako u jednobarevných a dvoubarevných.
d) Jezevčíci jiných barev: Všechny dosud nejmenované barvy.
VADY: Černá barva bez pálení, rovněž bílá bez pálení nejsou přípustné.
Nadměrné rozšíření pálení není žádoucí.

B: DLOUHOSRSTÝ JEZEVČÍK
Nejvýraznějším rozlišovacím znakem proti hladkosrstému jezevčíkovi je
delší hedvábná srst.
Srst: Měkký a hladký, lesklý vlas se prodlužuje pod krkem, pod celým
tělem, zejména však na uších a na zadní straně běhů a tvoří tak vyční-
vající kalhotky, praporce s největší délkou na spodní straně prutu.
Srst na dolní hraně ucha má být převislá. Krátká srst na tomto místě,
tzv. kožené uši, není žádoucí. Příliš bohatá srst na tlapách
(tzv.ploutve) není pěkná a je pro práci nevhodná.
Prut: Posazen v přímém prodloužení linie hřbetu, srst na něm dosahuje
největší délky a tvoří dokonalou vlajku.
Chybné je přílišné osrstění, tzn. stejně dlouhá srst po celém těle,
příliš nakadeřený nebo ježatý vlas, chybí-li vlajka pod ocasem, nebo
příliš převislá srst na uších, tvoří-li se na zádech pěšinka, příliš
dlouhá srst mezi prsty.
Barva srsti, nosu a drápů: Je stejná jako u hladkosrstých jezevčíků.
C: DRSNOSRSTÝ JEZEVČÍK
Celkový vzhled je stejný jako u hladkosrstého jezevčíka.
Srst: S výjimkou tlamy, obočí a slechů je tělo pokryto přilehlou, hus-
tou, drsnou srstí s podsadou. Na tlamě vousy, obočí je chomáčovité. Na
uších je srst kratší než na těle, téměř hladká, avšak přece podobná
ostatní srsti. Prut drsný, ale pokud možno s přiléhavou srstí, se
zúženým koncem bez chomáčku.
Srst musí celkově působit tak, že při pohledu zdálky se drsnosrstý je-
zevčík podobá hladkosrstému.
Obecně je vadná měkká srst, ať již krátká nebo dlouhá, nebo na někte-
rém místě těla všemi směry odstávající srst, nakadeřená nebo kudrnatá,
rovněž tak i vlajka.
Barva srsti: Jsou přípustné všechny barvy. Bílé barvy na prsou jsou
povoleny, ale nejsou žádoucí. Jinak platí stejné znaky jako u jezevčí-
ků hladkosrstých.
VŠEOBECNÉ VADY:
Težké vady:
a) Vady, které vylučují z posouzení: Předkus, podkus, překlubní pos-
toj, příliš volná lopatka, všechny vady prutu, monorchismus, kryptor-
chismus, odsazený hrudník.
Psi s těmito vadami nebudou zapsáni do plemenné knihy DTK (Německý
klub jezevčíků). (U nás zapisováni jsou, ale na výstavách nejsou po-
souzeni pro vylučující vadu. Nicméně mohou skládat zkoušky a být po-
užíváni k výkonu práva myslivosti, což by bez průkazu původu nemohli)
b) Chyby, které vylučují lepší známku než dobrou: Slabá postava s vy-
sokými běhy nebo přízemní - tělo zavěšené v ramenou, těžkopádná, ne-
ohrabaná a kolébavá chůze, dovnitř nebo příliš šikmo ven vytočené
prsty - otevřená tlapa - pronešený hřbet - kapří hřbet - přestavěnost,
tzn.vyšší záď než kohoutek - slabý hrudní koš - chrtí slabiny - úzká,
málo svalnatá zadní končetina - slabá bedra - špatné zaúhlení přední
nebo zadní kočetiny - kravský postoj - sudovitý postoj - skelné (rybí)
oko u jiných než šedých a skvrnitých psů - vadné osrstění.
LEHKÉ VADY:
Chyby, které vylučují ocenění výborný: špatně nasazené, odstávající,
špičaté nebo svraštěné slechy - příliš výrazná čelní rýha - špičatá,
slabá tlama - příliš široká a krátká hlava - vykulené oči - skelné oko
u šedých a skvrnitých jezevčíků - nedostatečně tmavé oči u všech os-
tatních barevných odstínů srsti - lalok - krátký krk - labutí krk
- příliš jemná a řídká srst - u drsnosrstých trimovaná srst - psi těž-
ší než 9kg - příliš malý odstup od země.

 Rozdělení podle hmotnosti:

psi přes 7 kg těžký ráz
feny přes 6,5 kg
psi do 7 kg lehký ráz
feny do 6,5 kg
psi do 4 kg trpasličí
feny do 3,5 kg

ve stáří nejméně 15 měsíců:
Trpasličí jezevčík obvod hrudníku do 35 cm
Králičí jezevčík obvod hrudníku do 30 cm

 Na tomto místě bych ráda zařadila výklad standardu, který snad
pomůže laikům zorientovat se v odborných termínech a hlavně mu objas-
ní důvody, které vedou k tak přísným a přesným "normám" pro posuzování
exteriéru čistokrevných psů.
 Tento výklad sestavila před více než čtvrt stoletím tehdejší
hlavní poradkyně chovu a mezinárodní rozhodčí, paní Ludmila Laufberge-
rová, ale je napsán tak dobře a výstižně, že ani dnes k němu praktic-
ky není co dodat.
 Výklad standardu
 Ludmila LAUFBERGEROVÁ
 Myslím, že by bylo dobré, abychom se seznámili s historií stan-
dardu a pokusili se o jeho výklad. Standard jezevčíka byl poprvé
stanoven v roce 1879 v Německu. Proto je také Mezinárodní kynologickou
federací (FCI) Německo uznáno za mateřskou zemi jezevčíka a každý
čistokrevný jezevčík musí svými předky sahat až k prvnímu jezevčíku,
zapsanému ve speciální plemenné knize, založené v Německu v roce
1889. Také pouze ustanovení přijatá na generálních shromážděních v Ně-
mecku mohou změnit znění standardu. K takovým změnám došlo v roce
1912 a dále v roce 1952, kdy byl vypuštěn poněkud beletristický odsta-
vec o vlastnostech jezevčíka a rovněž výklad o příčině překloubení
nohy. Tento znak, kdysi záměrně šlechěný, jako typický pro jezevčíka,
byl označen za těžkou dědičnou vadu (knicken), takže po dlouholetém
potlačování se dnes již málo vyskytuje.
V další úpravě z roku 1947 byly připojeny některé doplňky, zejména
požadavek 1/3 vzdálenosti od země, který vybojovali zastánci loveckého
použití jezevčíka proti starším chovatelům, kteří lpěli na jezevčíkovi
nízkém a považovali toto zvýšení od země za hrubé porušení jeho indi-
viduality. Také v tomto znění standardu byl znovu připuštěn skus
klešťový, který v roce 1912 byl vypuštěn pro názor mnoha chovatelů,
že nůžky drží lépe než kleště. Ovšem ve starém znění před rokem
1912 skus klešťový připuštěn byl a staří chovatelé na něm lpěli,
pokládajíc skus nůžkový za první krok k podkusu.
 K poslední úpravě náleží usnesení generálního shromáždění v Ně-
mecku v roce 1961, kdy ve vylučujících vadách je místo "pahýlovitý
prut" uvedeno "všechny vady prutu" a k lehkým vadám přidáno "u drsných
trimovaný vlas" a "příliš malá vzdálenost od země". To jsou některé
významnější změny a doplňky, které uvádím proto, aby bylo jasné, že
standard není mrtvá litera nebo zákon, nýbrž vývoj plemene sledující,
přizpůsobující se i spoluvytvářející živý organizmus.
 Díváme-li se na standard z tohoto vývojového hlediska, pak se nám
mnohé vady, jejich závažnost a úpornost jeví jinak. Takovou těžkou
vadou byla špatná forma přední končetiny. Řekli jsme si, že překlubo-
vání bylo požadováno jako charakteristický znak. Další vývojově pocho-
pitelná vada je nedostatek kohoutkové výšky. Historický důvod pro tvr-
došíjnost této vady spočívá v tom, že nízká fronta byla žádoucí proto,
aby pes měl nos níže a mohl prý přesněji sledovat stopu. Extrémní níz-
kost přímo vylučovala paralelní postoj běhů a korektní lokty. Také
absolutně rovný, plochý hřbet byl vyžadován v mylné představě, že pod-
poruje rozmach zadní končetiny. Ovšem všeobecně mohl způsobit pouze
posílení zadního svalstva na úkor pohyblivosti. Lehké klenutí v bed-
rech totiž ulehčuje zatížení zadních běhů.
 Můžeme říci, že všechny požadavky na exteriér jezevčíka od té do-
by, kdy začal být kynologicky šlechtěn, určuje výlučně zřetel na je-
ho lovecké použití. Ukážeme si to na některých jednotlivostech stan-
dardu.
 CELKOVÝ ZJEV
 Jezevčík má mít protáhlé tělo a nízké nohy. I když to není nutné
k práci pod zemí, je to výhodné pro pomalé nahánění a prohledávání
houštin. Mimoto patří oboje k jeho charakteristickému zjevu. V našem
standardu o poměru délky a výšky není zmínky. V doplňku k anglickému
znění standardu jsem četla, že výška v ramenou má být polovinou dél-
ky těla, měřeno od prsní kosti k úponu prutu. Myslím, že toto měření
by bylo hodně nepřesné. My víme na základě měření několika set jezev-
číků, že průměrná výška našeho jezevčíka je 22,9 cm a průměrná délka
formátu, t.j. vzdálenosti mezi hůlkovou mírou od ramenního kloubu
k hrbolu sedacímu 38,3cm. Poměr výšky k této délce je tedy vyjádřen
indexem 0,6. Průměrná délka našeho jezevčíka, měřena centimetrem od
špičky nosu k úponu prutu je 68,5cm. Poměr kohoutkové výšky k této
délce je vyjádřen indexem 0,33. Mohli bychom tedy říci, že kohoutková
výška tvoří zhruba třetinu této délky.
 Jezevčík má být pes pomalý a lehký. Velký chovatel von Dacke již
v roce 1868 píše, že ideální pes má vážit 8 kg a fena o 1/2kg méně. Na
počátku své chovatelské činnosti měl desetikilové psy a přece se do-
pracoval svého cíle. Váha mezi 6 - 8kg a tomu odpovídající obvod hrud-
níku nejvýše do 43cm je ideální. Je to pro práci v norách, kde jejich
obyvatel - soupeř jezevčíka - ať liška nebo jezevec má maximální obvod
hrudníku do 40cm. Posíláme-li do nory jezevčíka objemnějšího, děláme
mu těžké podmínky. Ucpává si noru, snižuje si přívod vzduchu, musí
hrabat apod., prostě je handicapován proti svému soupeři.
 Pes má být silnější ve stavbě těla i v hlavě, fena jemnější. Čím
výraznější na první pohled jsou sekundární pohlavní znaky (hlava, krk,
osvalení, bedra, pánev) tím jsou zvířata pro chov cennější.
 OKO
 Oko jezevčíka má být poměrně malé, oválné, s dobře přiléhající-
mi víčky. Je to zase pracovní požadavek, aby oko tolik netrpělo hlí-
nou a pískem při práci v noře.
 ZÁVĚS
 Nesmí být příliš krátký. Dříve se požadovalo, aby nevytažený zá-
věs sahal až ke špičce nosu. Od příliš dlouhého a širokého se upouští
z toho důvodu, že dává škodné snadnou příležitost k uchopení. Nevy-
tažené ucho má sahat za rozeklání mordy.
 KRK
 Má být tak dlouhý a pohyblivý, aby psu umožňoval volné hledání po
zemi a rychlou pohyblivost v boji. Je to stanovisko funkční. Stejně
tak je nežádoucí lalok, jak z důvodů estetických, tak proto, aby nebyl
pes snadno uchopen škodnou pod krkem.
 PŘEDLOKTÍ
 Má být silné a svou délkou napomáhat ke správné vzdálenosti od
země, která má tvořit 1/3 výšky. Je to třeba pro povrchovou práci.
Chovatelé loveckého typu chtějí standardu rozumět tak, že vzdálenost
od země nesmí být menší než 1/3, ale může být větší. Standard ovšem
mluví jasně. Setkáváme se často u dlouho- a drsnosrstých s tím, že
vzdálenost je větší a musíme přiznat, že to typu nepřispívá. Naproti
tomu hladkosrstí si stále svou třetinu udržují.
 HRUDNÍ KOŠ
 Má být dlouhý a také poslední žebra mají být dobře vyvinuta. Ne-
vyvinutá poslední žebra spolu s dovnitř zahnutým mečovým výběžkem
hrudní kosti tvoří těžkou vylučující vadu, takzvaný "odsazený hrud-
ník". Tato vada má několik stupňů až k tomu nejtěžšímu. Krátký hrudník
je už varovným náběhem k této vadě. Hrudní koš nemá být příliš hlu-
boký a klenutý. To je přímo revoluční změna proti hrudníkům ze za-
čátku našeho století, kdy sudovitý hrudník byl plemenným znakem. Tako-
vý by vylučoval jezevčíka z práce v noře. Kominík by byl širší než ko-
mín. Dříve se myslelo, že určitá šíře hrudníku je nutná jako zásobárna
vzduchu pro dlouhé vydávání v noře. Zásoba vzduchu však nemůže být ve
psu, nýbrž vzduch musí mít možnost proudit kolem psa a přicházet tak
k němu zvenčí. Kdyby si pes noru ucpal, je s ním konec. Naproti tomu
se nyní vyžaduje, aby byl hrudník dlouhý, daleko vyžebřený a to ze
tří důvodů: a) zmenší se prostor mezi posledním žebrem a pánví, tj.
břicho, b) lepší uložení plic (dech psa je typu bráničního, přičemž se
plíce roztahují do délky a tlačí na bránici), c) plošší, dlouhý hrud-
ník působí, že pes stojí výše na nohou aniž by byl vyšší.
Je rychlejší a méně se unaví. Příliš klenutý hrudník způsobuje nežá-
doucí široký postoj předních běhů. U dobře formovaného hrudníku a ov-
šem správně dlouhé a zaúhlené lopatce s kostí ramenní, kryje při poh-
ledu ze strany přední končetina nejnižší místo hrudníku.
 Poněvadž je náš jezevčík psem nízkým, musí mít dokonalý pohybo-
vý aparát, aby bez nepřiměřené námahy vyhověl požadavkům, které jsou
na něho, jako na všestranného lovcova pomocníka kladeny. Jako slídič
musí mít vytrvalost v běhu, v přemáhání terénních překážek (kopce,
houští, bahno, sníh apod.) a určitou rychlost pro pronásledování zdra-
vé i poraněné zvěře. Jako barvář musí být schopen vyrovnat se s obtí-
žemi půdy. Nejlepší nos mu nepomůže, když pro špatnou tělesnou stavbu,
přílišnou hloubku a váhu, musí opustit stopu u potoka, bažiny, pro vy-
soký sníh apod., aby úzkostlivě hledal terén, na kterém by mohl
v cestě pokračovat. Jako pracovník pod zemí musí mít svůj tělesný
mechanizmus zařízen tak, aby se mohl protlačit úzkými chodbami, klesa-
jícími a stoupajícími komíny, a aby mohl alespoň v měkké půdě hrabat.
Ohebnost a pružnost jsou předpokladem. Proto ta důležitost zaúhlení
jeho běhů. U přední končetiny je to pravý úhel mezi lopatkou a ramenem
a u zadní končetiny dva pravé úhly mezi kostí pánevní a stehenní a me-
zi kostí stehenní a holení. Hřbet má být lehce klenutý v bedrech. Pů-
sobí zde jako pružina mezi zadní končetinou, z níž pohyb vychází a me-
zi přední končetinou, na níž dopadá. Toto dopadnutí na zem by bylo bo-
lestivé, polštářky prstů by se brzy poranily a opotřebovaly, kdyby ne-
byl dobrým pérováním ramen a kloubů předních běhů náraz podstatně ze-
slaben. Pérování, pružnost a měkkost skoku je o to větší, čím šikměji
lopatka leží a čím lepší je zaúhlení v kloubu předního běhu.
 Vidíme, že standard klade velký důraz na stavbu těla jezevčíka
proto, aby byla co nejvíc přizpůsobena jeho lovecké práci. Všechny va-
dy např. na hlavě jsou vadami lehkými, ale všechny vady ve stavbě těla
a vady osrstění, což je pracovní požadavek jsou vadami těžkými.
 Náš výborný jezevčík není tedy nějakým samoúčelným krasavcem,
ale je to pes, který je nejlépe přizpůsoben svému poslání. A to je na
něm tolik sympatické. Napsáno v r. 1968.



Připomínky zašlete na:
zdbartos@seznam.cz



[ Domovská stránka Z. Bartoše  / Kynologická stránka Z. Bartoše  ]



Jste 

návštěvník této WWW stránky
 od data uvedeného na počitadle mé Home Page.