Věc: Tomáš Taich - "Spadne Klec?" Velo 7/8 2001

Velo má takový zajímavý zvyk tisknout na titulní strance zavádějící hlavičky, jejichž námět má pramálo společného s obsahem daného článku. Tak tomu bylo také v případě titulku "Ochranáři & cyklisté", který na přebalu Vela 7/8 2001 proklamoval souvislost s článkem Tomáše Taicha "Spadne klec?".

Když jsem zahlédl titulek "Ochranáři & cyklisté" pomyslel jsem si, že se konečně někdo v redakci Vela probudil a napsal něco o současném stavu vztahů ochranářů a cyklistů a možná dokonce něco i o úloze cyklistů ve snaze člověka pečovat o terénní cesty. Místo toho jsem se dočetl o (sice zajímavých) lumpárnách několika chytráků, kteří měli geniální nápad postavit svou verzi North Shore v chráněné krajinné oblasti bez povolení. Podle mého názoru se to podstatné v článku objevilo až v jeho poslední časti, v níž Tomáš Taich apeloval na cyklisty, aby braly "své působení v přírodě vážně" a chovali se ukázněně.

Konkrétní manifestací slušného chování má být podle pane Taicha ohleduplnost vůči jiným uživatelům. A dále, "nezbytností do budoucna bude i komunikace s úřady. Kluby zabijí dvě mouchy jednou ranou, když nabídnou své služby při udržovaní cest: terény budou v dobrém stavu a image bikerů může jedině růst". Byl jsem příjemně překvapen, že se pojmy údržby cest a účasti cyklistů konečně objevily v českých cyklistických mediích. Byl jsem však zároveň zklamaný, že tato slova padla spíše jako vedlejší produkt hlavního námětu. Zasloužila by si totiž daleko více pozornosti a to ne pouze v budoucnu, jak se domnívá Tomáš Taich, ale už dnes.

Už dříve jsem napsal do redakcí některých cyklistických časopisů dopis, vysvětlující můj pohled na nutnost spolupráce místních cyklistů s ochranáři a jejich účasti při udržovaní cest. Snažil jsem se v něm vyjádřit svůj údiv nad tím, že čeští horští cyklisté nevnímají velikost problému eroze cest. Za šest let cestování a ježdění po České Republice, soukromě i na organizovaných akcích, jsem na horských cestách neviděl jedinou stopu po opravách. Sázení stromků, uklizení lesů a vyznačování cyklistických stezek jsou sice dobré činy, které přispívají k možnosti poznávat přírodu, nedokáží ale opravit škodu ani nezabraní vzniku škod dalších.

Vyplňování erozních koridorů a kolejí vyjetých lesní technikou, čistění a oprava protierozních žlábků přírodními materiály (hlína a kameny), zakotvení dolních hran traverzujících pěšin, změnění sklonu a profilu nebo přemístění špatně založených cest, tak aby vydržely nápor silného proudu dešťové vody a projíždějících cyklistů jsou prací, kterou lze považovat za údržbu cest. Stopy po takové práci jsem tu však ještě neviděl. Bagrovaní a srovnávání cest, zasypávání štěrkem, pískem, nebo ještě hůře zaasfaltování, vydláždění betonem nebo či umísťování ocelových protierozních žlábků jsou dílem úřadů, ne cyklistů. A kdo z cyklistů chce jezdit na takových cestách? Větší část veřejnosti možná ano, ale co ti, kteří se s takovém nadšením upínají k maratónům jako jsou Sudety, Král Šumavy, Drasál, Malevil a další?

Myslím, že je to dané tím, že tu asi 60 let nikdo o terénní cesty nepečoval. Například v Jizerských horách je evidentní, že většina cest byla pravděpodobně v době první republiky nebo možná ještě za dob císaře pána úmyslně, záměrně a důkladně postavena lidskou rukou a je jasně vidět, že jsou zarostlé vegetací nebo do nich eroze vymlela tak hluboká a široká koryta, že se dají projet jen s velkými obtížemi nebo vůbec. Eroze je přírodní jev, ale ty cesty vznikly zásahem člověka do přírody a převážná část z nich je od svého počátku špatně vedená, neodolává erozi a tudíž, vyžaduje pravidelnou údržbu. Zdejší lidé jsou zvyklí na to, jak ty cesty vypadají, ale věřte mi, že jejich stav v této zemí není normální.

Úřady včetně správy CHKO nejsou o moc lepší. Stále převládá myšlení zažité od pravěku: podrobit tu sakramentskou přírodu k lidskému obrazu. Proto i v přírodních rezervacích máme zpevněné a srovnané cesty či cesty se schody, které vedou přímo po spádnici namísto nezpevněných pěšin vedoucích po vrstevnicích, které s přirozenou povahou prostředí daleko více ladí. Takové špatně navržené umělé cesty najdeme i jako naučné stezky a stále se stavějí nové, za vyšší náklady (z našich daní), než kdyby je dělali dobrovolnici ručně. Hodně lidí si asi myslí, že takové umělé cesty pomohou lidem více se přiblížit k přírodě. Sotva. Leckde by bylo lepší některé z těch špatně postavených cest totálně zlikvidovat, a začít znovu. Ochranáři a správci parků v USA, často s pomocí místních cyklistů, to tak dělají, proto mi neříkejte, že se to podobně nedá dělat v České republice.

Není to jenom averze ke kolektivní akci, ale podle mně, a zajímavé je že, taky podle mého kanadského kolegy, Češi vymýšlejí problémy, které neexistují. Dříve jsem se domníval, že je to pouhá jazyková zvyklost, pak jsem ale dospěl k tomu, že se zde problémy převáděny na formální a byrokratické záležitosti místo toho, aby byly věcně vnímány jako technické kroky vedoucí k cíli. Všichni říkají, že ochranáři a lesáci nedovolují tohle a tohle nebo jak je obtížné získat povolení na uspořádaní akce v CHKO. Ale kolik pořadatelů nabízelo ochranářům pomoc pří udržovaní těch cest, které chtějí použít? Proč vůbec by měla Správa CHKO dovolit průjezd několika set nebo tisíc cyklistů po cestách, které mohou být během dne závodu mokré a zabahněné, když se cyklisti sami nedokáží o tyto cesty sami postarat?

Nebylo nic snazšího něž zajít na Správu CHKO Jizerské hory a nabídnout pomoc při opravování a udržování terénních cest. Vedoucí Správy CHKO Jizerské hory, Ing. Jiří Hušek, je nakloněn spolupráci s cyklisty při udržovaní značených turistických cest. Je také ve spolupráci s Lesy ČR ochotný diskutovat o možnostech využívání dalších, již existujících cest, neoznačených v II. a III. zónách v CHKO Jizerské hory s cyklisty.

Pan ing. Hušek se příznivě vyjádřil k provedení oprav na jedné z cest v Jizerských horách, po té, co jsem mu ukázal fotodokumentaci. Další nutným krokem je podle něj prezentovat nabídku a dosavadní práce na místním oddělení Lesů ČR. Možná jsem jenom naivní vůl: možná Lesy ČR nebudou moc nadšení, že běháme v lese a opravujeme cesty, ale nedokáži si představit žádný logický důvod proč by nám lesáci zakazovali opravovat značené turistické cesty. A chcete vědět něco jiného? Při opravě jedné cesty, jsem našel další cestu hned vedle. Je to krásná a úzká pěšina, kterou lesáci evidentně vytvořili, když táhli klády koňmo skrz les.

Obávám se, že si Češi ještě neuvědomili, že CHKO jsou naše, a že Lesy ČR a ochranáři je pouze spravují, nebo by je podle mně měli spravovat, pro hospodářské a kulturní účely a k našemu prospěchu. Mezi tyto účely lze jistě zařadit také rekreace včetně cyklistiky a možnosti poznávat naše přírodní dědictví. Proto jsou (alespoň podle mého názoru) Správa CHKO a Lesy ČR povinné vzít naše žádosti na vědomí ve své snaze balancovat zájmy všech uživatelů věřejných pozemků a potřeby přírody. Ještě zajímavější než, že žádný cyklista doposud nenabízel Ing. Huškovi pomoc při opravách, je, že místní oddíl Klubu českých turistů také nenabízel žádnou pomoc.

Ohlas na mé dřívější apelace mi nedal příliš důvodů k nadšení. Pouze vydavatel časopisu Cykloturista, Jiří Říha, mi odpověděl. Vyjádřil pochopení a zároveň vyjádřil kritiku. Jedna z nich je, jak zajistit, že provedená práce bude kvalitní. Mnoho zkušeností a znalostí již existuje a jsou volně k dispozici na internetové stránce International Mountain Bike Association (www.imba.com). Kopii nejužitnější části, "Trail Building Basics", jsem předal Ing. Huškovi. Podle jeho názoru se dají techniky zmiňované v tomto materiálu použít jako východisko pro plánování a provedení oprav cest. Myslím si, že s využitím těchto znalostí nebude nemožné kvalitu práci zaručit. Základním principem je, že provedená práce má opravit škody a zabránit vzniku škod dalších způsobených průtokem vody. Nejedná se tedy, jak se domnívá pan Říha, o přizpůsobování cest k "lepšímu bikování".

Na druhé straně byla reakce redaktorů Vela. Na můj dopis neodpověděli a po té, co jsem se snažil své argumenty rozvíjet v rubrice Technické okno na internetové stránce Bikeforum, mi dokonce nepřímo v čísle 6 Vela “V síti” dokonce vyčítali, že takové “filosofování” na Bikeforum nepatří “a snižuje informační hodnotu směrem k nule”.

Další ukázku toho, jak někteří redaktoři Vela myslí, najdeme, v rubrice Svět kol letošního letního čísla 7/8, kde redakce uvádí, že je zatím příliš malý zájem založit české centrální lobbystické organizace, které by dokázali zastupovat a prosazovat naše zájmy na ministerstvech a v parlamentu ("IMBA spí, ČeMBA čeka na svého rytíře.) Redaktorům uniká nezbytný aspekt problému vedoucí k možnosti zlepšení situace - regionální aktivity.

Redakce uvádějí, že "nejintenzivnější jsou drobné regionální iniciativy, které mají tu a tam na svém kontě i pár kilometrů pěkných cyklostezek". Ale o jaké stezky jde? o široké, srovnané a zpevněné stezky nebo o terénní cesty? Co vodou vymleté koridory a nefunkční žlábky, dělá se s nimi něco? Žádný centrální výbor v Praze nezachrání rozpadající se cesty, cesty které trpí značnou erozí nebo jsou zničené po průjezdu lesní mechanizace.

Pražské centrální lobby by mělo mít v organizaci lokálních hnutí jinou důležitou úlohu. Po třech letech snahy Josefa Přiba, předsedy a majitele Komersie, přesvědčit další podnikatele, aby založili lobby, nic nenasvědčuje uspokojivému výsledku. Jeden redaktor Vela v diskusi na Bikeforum vysvětlil, že se redakce o situaci zajímá, ale až Tomáš Taich o něčem podobném (byť poněkud odtažitě) napsal článek. Mimo něj jsem ve Velu neviděl jediné slovo na toto téma. Pravidelná rubrika "Místní Znalost" by pomohla, pokud by však měla o čem se povídat.

Existuje ještě další argument pro aktivní účast cyklistů na údržbě cest. V číslo 6 Vela "A co vaše děti, mají si kde hrát?" si redaktoři naříkají na špatnou situaci v mládežnickém závodním MTB a nedostatek klubů pro věnujících se mladým cyklistům a dětským závodům. Opět jim, a asi také lidem v Českém svazu cyklistiky, uniká existence nezbytného "třetího pilíře" MTB hnutí. Kromě starosti o výchovu a závodění, je také nutné starat se o existenci míst, kde je radost jezdit. Radost z bikování totiž dokáže odlehčit dřinu závodění. Málokdo ze špičkových závodníků závodí kvůli penězům nebo pro slávu. Závodí pro radost jízdy, a neznám vetší radost něž jezdit po přírodní, lesní pěšině. Neznám člověka, který rád jezdí v terénu a nerad jezdí po úzkých, přírodních, klikatých lesních pěšinách.

Během posledních deseti let se v České republice v MTB mnoho odehrálo. Kdo čte "Local Knowledge" v Mountain Bike nebo Bike, ale ví velice dobře, že si místní kluby a asociace v severní Americe dokázali získat přistup k přírodně choulostivým oblastem pouze po té, co dokázali svou schopnost pečovat o cesty v dané oblasti. V několika případech, trvalo místním cyklistům jednání deset let a vyžadovalo pravidelnou práci na cestách v terénu, aby ochranáři dovolili přístup cyklistům tam, kde to dříve bylo zakázáno.

Kde chceš jezdit? Na rozlámaných, rozbitých cestách v hlubokých vodních koridorech s velkými uvolněnými šutry, nebo na vlnitých a kroutících lesních pěšinách? Nebo po asfaltu či štěrku? Jak bude vypadat budoucnost českých lesních cest, jako Rally Sudety nebo jako Jizerská padesátka?

Žijete a jezdíte v zemi, která patří mezi ráje pro horská kola. Lesní cesty a pěšiny mají jednu z nejhustších, nepestřejších a nejpřístupnějších sítí v Evropě. A aby tomu bylo i v našem cyklodůchodu, až zde budou švihat naše děti, je zapotřebí tyto cesty rozumně udržovat a opravovat. Nejvíce trpí samozřejmě cesty, které jsou kolmo na vrstevnice a bývají pravidelně zasaženy přívaly dešťových srážek nebo nájezdy lehkotonážních jezdců enduro. Ruku na srdce, jsou to pro bikera nejvyhledávanější partie, kde si dokazuje svoji ješitnou mužnost.

Obracím se proto na všechny pořadatel bikových maratonů, bikové oddíly, a především partičky bikerů, kteří konzumují kilometry v sedle své ludry. Udělejte si čas a místo ve svém nabitém programu a zorganizujte smysluplnou akci pro záchranu erozivně napadených cest. Návod jak nato, věřím, že podá kanaďan, včetně fotodokumentace oprav v Jizerských horách, na kterých jsme se podíleli.

Dříve byly Jizerky protkány sítí přírodních cest a pěšin. Asi před dvaceti lety, s potřebou urychlené těžby dřeva díky napadení Jizerských lesů škůdci, začaly vznikat přímé asfaltové cesty, které daly zaniknout malým pěšinám a cestám kroutícím se v terénu. Díky asfaltovým cestám jsou Jizersky daleko přístupnější široké veřejnosti. Co ale pěší turista milující přírodu, co horský cyklista těž milující přírodu, ale i pěšiny a cesty s občasným technickým výjezdy a sjezdy. Pro tyto lidi nabízejí Jizerky málo, proto by nebylo od věci spojit své síly a tyto cesty obnovit a existující opravit. Pak by si přišel na své opravdu každý, jak občasný výletník, tak zarputilý turista. Jen jedno by se měli všichni pamatovat, hory jsou naše a měli bychom je chránit a opatrovat a ne je ničit a poškozovat.