Ukrajina '98

Na druhou, jiz tradicni vypravu na Podkarpatskou Rus jsme vyrazili z brnenskeho nadru s petiminutovym zpozdenim ve 22⁵⁵. Cesta vlakem do Kosic probehla bez jakychkoli neocekavanosti, a tak prvni chybicka se vyskytla az tam. Nemeli jsme zjisteny pokracovani do Cierne nad Tisou a Copu, takze se stalo, ze nam ujel rychlik Praha-Kijev, ackoliv jsme meli na prestup dobre dve minuty. Do Cierne jsme se proto presunuli osobakem, jedoucim o ctyricet minut pozdeji, a tam zjistili pravy rozsah vznikleho nedopatreni. Z Cierne do Copu jezdi totiz vseho vsudy dva vlaky za den (a dalsi dva zpatky :-)). Meli jsme proto znicehonic 9 hodin volna, behem kterehoz jsme se vsemozne snazili neukousat se nudou. Naladu onech 9-ti hodin se pokusil zachytit Strejda.

Diky nedostatku slovenske hotovosti jsme jeste pred odjezdem overili jinou dulezitou skutecnost, totiz, ze i v tak vzdalene dire, jakou je Cierna n. Tisou berou bez problemu ceske koruny (jak jinak nez 1:1) i v zeleznicni pokladne.

O pul osme vecer jsme tedy vyrazili vlakem smer Cop. Pasove formality probehly bez problemu (pro nas - s nami cestovali i 4 Rusove, kteri byli kvuli necemu vraceni ze Slovensko-ukrajinske hranice, a tem se tak chtelo na Slovensko, ze si od nas pujcili mapu a usilovne studovali zelenou hranici). Jeli jsme na Ukrajinu na razitko AB-sluzebnaja, na duvod cesty se vsak ptal pouze celnik slovensky, ukrajinskemu to bylo jedno. Kdyz na otazku, zda mame voucher, dostal zapornou odpoved, podival se do pasu, rekl Aha a tim to pro nej skoncilo.

Na Ukrajine uz jsme meli na spojeni trochu vetsi stesti. Pote, co se nam podarilo nalezt spravnou pokladnu (v Copu maji totiz tri druhy zel. pokladen, ta spravna je v malem krcalku asi 200 m od hlavni budovy smerem ke slovenske hranici) jsme zjistili, ze za 10 minut akorat odjizdi vlak, ktery nas se dvema prestupy doveze kam potrebujeme, totiz do Teresvy. Prestupy jsme zvladli (vzdy se najde nekdo, kdo poradi, kde a do ceho prestoupit) a do Teresvy dorazili pred ctvrtou rano.

Uzkokolejka do Duboveho mela jet v 8³⁰ rano. pristavena byla vcas, ale protoze cekala na jakysi rychlik kvuli prestupu, vyrazila nakonec az v 11⁰⁰. Ca 30 km do Duboveho zvladla 1 hod 50. O autobusu do Ust'-Corne nas domorodci stridave ujistovali, ze jede ve 13⁰⁰, ze uz odjel, ze jede v 15³⁰... Nastesti posledni udaj byl pravdivy, takze kratce po ctvrte jsme byli v Ust'-Corne (cestou jsme videli celou jednu autobusovou zastavku) a sli navstivit otce Petera, naseho dobreho znameho z lonska.

Planovana odpoledni navsteva se (jak jinak) protahla v nekolikadenni pobyt. Zbytek nedele jsme venovali odpocinku po vycerpavajici ceste. V pondeli jsme vyrazili na vzpominkovou vychazku po dulezitych mistech v Ust'-Corne a okoli. Prozkoumali jsme zbytky plavebniho kanalu a asi 10 km uzkokolejky vcetne vozoveho parku ve stanici Ust'-Corna a v Lopuchove. Vecer jsme se nucene stali ucastniky oslavy Peterovych narozenin v rezii otce Janka a jeho zeny Mati.

Dalsi den byla vyslysena nase neustala zadost o nejakou praci, a dostali jsme za ukol vykopat diry pro oploceni mistniho hrbitova z duvodu krav. Otec Peter mezitim podnikl i se svymi hospodynemi/kucharkami a slovenskym hostem Pal'em vystup na poloninu Krasna, kam jsme je po dokonceni prace nasledovali. Bylo skvely pocasi, schazeli jsme spolecne. Od tohoto sestupu lze datovat Jarkovu verejne prezentovanou naklonnost ke slecne Viktorii. Slecna Viktorie je t.c. kucharkou otce Petera a potencialni ucitelkou nemciny. Vecer po msi se konala identicka akce jako den predtim.

I pres dopoledni problemy se shanenim zapujceneho destniku (zo'mtik) se nam podarilo kratce po poledni odrazit a zacali jsme stoupat neprozkoumanou (ne)cestou na poloninu Svidovec.

Cesta se ztracela, sli jsme po stopach domorodcu, kolem treti hodiny zacalo prset. Nahoru jsme vystoupili v mlze. Diky mensimu nedopatreni jsme nemeli k dispozici kompas, coz nas stalo asi tri hodiny. Spime v zalesnenem sedle pred hlavni casti Svidovecke poloniny. Stan je akorat pro dve osoby bez bagaze, zato pro tri s bagazi je proklate maly. Rano nas budi ovcacti psi. Konecne jsme na polonine!

Prsi. Mlha. Kone. Mlha. Prsi. Jsme na Tempe. Nevime kudy dolu. Hodil by se kompas. Mlha prsi.

Mirime na hlavni cast poloniny. Obcas se mlha protrhne a je videt neco okolo. Prichazime na hlavni hreben v takovem pocasi (mlha, dest), ze vyrazime spatnym smerem. Opet by se hodil kompas. Nasi smerovou bezradnost resi az ovcak, ktery nas jednoznacne posila na druhou stranu kopce. Ulehame kratce pote, zkruseni pocasim a utrapami cesty. Vcera se zdalo, ze usporneji uz stan obsadit nelze, ale dnes nas okolnosti donutily, takze jsme ve trech uvnitr dokazali i uvarit (stan je bezapsidovy - nevhodne!).

Dalsi den na polonine. Krasne rano. Nez jsme dobalili, bylo vse ve starych kolejich, behem hodinky nas zastihlo i krupobiti. Destnik je bezva vec! Priblizujeme se k Bliznici, pocasi se prece jen lepsi (ustava dest, jen prehanky, vitr zustava, sem tam modra obloha). Stanujeme na sedle pod Bliznici, varime venku, susime veci => dobrej flek na stanovani, akorat se tam trochu toci vitr. 1. sucha noc.

Brzo rano pozorujeme usvit, kvuli kterymu nas Strejda zburcoval, vstavame standartne, vystup na Bliznici - nic nez mlha a vitr. Rozhled zadny (jdeme v mracich). Diky 200stovce mape klesa presnost odhadu, kde zrovna jsme. Nasledek - mylne urceni vrcholu, pokud cesta zacina klesat a stoupani je v nedohlednu. Konecne jsme tam. Vrcholove foto a rychle pryc. Dostavame se pod mraky, vyhled. Pocasi se umoudruje, potkavame salase s dobytkem, cestou i lidi. Sestupujeme po polonine k Rachovu, je to dal nez se zdalo. V klesani k mestu stopujeme vozitko ukrajinske vyroby s ukrajinskym ridicem, ktery necekane pracuje v Cechach. Sedi v nem uz ctyri pasazeri, mista je pomalu, zmackneme se. Strejda jede na rezerve. Dovazi nas pred autobusove a zel. nadrazi, odkud nas vysvobozuje az nocni autobusova linka do Uzhorodu.

Jedeme s ni do Tjaceva, kde prestupujeme na vlak do Copu. Jeste jeden prestup v Batevu. Cekame na spoj pres hranice. Baba v prepazce si rekne za listek do Cierne 20 rublu. Je to totiz luzkovej. Kupujem normalni za 6 rublu (sic!) a zkousime se domluvit v ceskem vagonu. Nejde to, luzko si stejne musime koupit. No, aspon jsme na Slovensku. Jedeme s nim az do Kosic. Vyrazime na kratkou obhlidku mesta, jejimz cilem se stane obdoba Krizikovy fontany na kosickem namesti. Krasna hra barev, ale musime zpatky na vlak. Uspesne kupujem listky za cesky penize a v brzkych rannich hodinach jsme uz v Brne.